17 zásadních otázek (a odpovědí) zvířecí psychologie

Obrázek uživatele Radek Kovanda
22.11.2014, 19:11
Jakmile dovolíte svému psovi skákat do postele, znamená to pro něj postup v hierarchii smečky a přestane vás brát jako šéfa!
    Následující fiktivní rozhovor byl sestaven z našich předchozích setkání se zvířecími psychology a z veřejně dostupných výpovědí světových odborníků v této oblasti. Shodují se v jednom – většinou jaký pán, takový pes. Shrink3   U jakých všech zvířat umí dnes tento obor zkoumat a ‚léčit‘ jejich psychiku? Zvířecí psychologie vychází z etologie – nauky o chování zvířat v přirozeném prostředí – a je specializací v rámci veteriny. Jejími pacienty jsou tudíž stejně jako u běžného ‚zvířecího praktika‘ většinou psi a kočky. Vlastně téměř výhradně – lidé sice občas přinášejí do poraden třeba pískomily a jinou drobnější domácí zvířenu, existují také specializovaní terapeuti třeba pro koňské chovy, ale tím to končí. Obecně se zvířecí psychologové zabývají pouze savci – ačkoli i vývojově starší druhy živočichů mají mozek, tím pádem i vědomí a cosi jako psychiku, a zákonitě tedy i psychické problémy. Jenže v rámci zvířecí psychologie se neřeší ani tak samotná ‚duše zvířete‘, nýbrž nesoulad mezi jejich vrozeným chováním a prostředím, ve kterém žijí – dlužno dodat, že většinou nedobrovolně. Zvířata mají tendenci se chovat přirozeně, jako kdyby žila ve volné přírodě, což však v lidském prostředí naráží na mnohá ‚nepřirozená‘ omezení a naše požadavky. Konkrétně například "učůrávání psů". Je to zcela normální, druhově specifické psí chování. Pro lidi ovšem znamená problém, který je třeba řešit, třeba právě u zvířecího psychologa. Jenže ten pak neřeší psí psychiku, ale jen něco, co nám lidem vadí.   Psychicky nenormální jsou tedy zvířata pouze kvůli našim nárokům a požadavkům, které připadají nenormální jim? Většinou ano, ale neplatí to úplně vždy. Stejně jako lidé se i zvířata rodí s určitými vlohami a mohou se u nich vyskytnout vrozené mentální poruchy. Obvykle se jedná o nějaký druh ‚opožděnosti‘ – zkrátka jim nebylo shůry dáno a jsou méně inteligentnější a učenlivější, než je průměr u jejich plemene. Ale vyskytují se i závažnější poruchy, například schizofrenie.   Jak pozná i laik, že je v tomhle ohledu něco v nepořádku? Například když v situacích, při kterých zažívá silnou emoci, se pes začne honit za svým ocasem – když přijde pán a se psem se nadšeně vítá, nebo ho naopak za něco výrazně za pokárá. Postupem času se tohle chování může objevovat častěji a prohlubovat se. Pes se nakonec točí tak zběsile, že sebou mlátí o zdi nebo okolní předměty a zraňuje se. K tomu se často přidává další signifikantní varovný signál – pes útočí na svůj vlastní ocas nebo zadní nohu, typicky před nebo při krmení, jako kdyby je chtěl od misky odehnat. Kouše se do nich až do krve. Jsou k tomu náchylná plemena šlechtěná primárně na výkon a koncentraci – němečtí ovčáci, bulteriéři, dobrmani, ale třeba i border kolie. Příčiny jsou většinou genetické či jiné vnitrotělní poruchy, často tzv. hydrocefalus, tedy zmnožení mozkomíšního moku.   profimedia-0136876001 O zvířecí psychiku se lidé zajímají už od pradávna a dodnes ji podvědomě přirovnávají k té lidské – zde zobrazení zvířecích vlastností podle toho, zda jste cholerik, sangvinik, flegmatik či melancholik (Ilustrace: Profimedia.cz)   Existuje ovšem názor, že ve volné přírodě zvířata duševní poruchy nemají, trpí jimi pouze v zajetí. Nemohou tedy i za tohle lidé? Není logičtější spíše opak? Zvířata, která mají závažnou duševní poruchu, ve volné přírodě prostě nepřežijí. V tom případě za to lidé můžou do té míry, že jen díky nim takováhle zvířata ‚přirozeně‘ nezemřou, ale žijí dál. Jenže vedle vrozených a organických poruch se daleko častěji setkávají zvířecí psychologové s těmi, na které člověk vliv prokazatelně má. Buďto nevědomky rozvíjí a posiluje takové, k nimž má zvíře dispozice, nebo jiné přímo sám vyvolává.   Které chyby děláme jako lidé nejčastěji? První bývá už samo rozhodnutí pořídit si nějaké zvíře, u nás tedy nejčastěji psa. Většinou si ho nepořizujeme k nějaké speciální práci, ale pouze jako společníka a kamaráda, přičemž si neuvědomujeme, že budeme (spolu)žít s ‚nelidsky‘ uvažující a jednající bytostí. Jakmile psa přijmeme za člena smečky (tak on naše přijetí vnímá), musí se od začátku jasně stanovit nepřekročitelná hranice: "My jsme lidi, ty jsi pes!" Jakkoli to zní krutě, je to nezbytné, protože psí svět je totálně jiný než ten náš.   V čem se nejzásadněji liší? Ve volné přírodě žijí vlci a psi v hierarchizovaných rodinných smečkách. Na jejich vrcholu stojí vůdce – alfa samec, většinou otec nebo ‚manžel‘ všech ostatních psů, resp. fen. Udržuje si nejvyšší autoritu, žádný jiný člen smečky si na něj nedovolí – boje probíhají jen na nižších příčkách psí hierarchie. Stejnou autoritu musíte mít i vy, jinak vám pes začne působit problémy.   Jak si ji vybudovat? Alfa samec smí všechno a stejně by to mělo fungovat také u vás doma. Odcházíte z teritoria smečky, kdy chcete, stejně tak jíte a pijete, kdy chcete. Právě venčení a jídlo má mít pes spojeno přímo s vámi, s vaší rukou, která ho vede a krmí. Nebo si sednete si na gauč, kdy chcete – tohle byste už neměli psovi automaticky dovolovat. Pouštět ho na gauč, jako by to byla samozřejmost, to samé a ještě více platí v případě postele. Protože ve svém pohledu se tím pes dostává výš v hierarchii smečky. Ačkoli si v přírodě na alfasamce nikdo nedovolí, platí to jen do té doby, než buďto zemře, nebo začne viditelně slábnout a ustupovat ze svých pozic. A každý pes má podvědomou touhu stát se za téhle situace vůdcem. Takže čím víc mu povolíte, tím spíš s vámi začne bojovat.   Konrad Lorenz Konrad Lorenz – rakouský zoolog a zakladatel etologie, nauky o chování zvířat ve volné přírodě, z níž čerpá také dnešní zvířecí psychologie soustřeďující se na chování zvířat v lidském zajetí (Foto: commons.wikimedia.org)   Jakou roli v tom hrají naše mnohdy přehnané projevy lásky? Hlazení, mazlení, pusinkování... Tohle zvířecí psychologové nevidí moc rádi. Pes není plyšák – v jeho světě má každé gesto, dotyk i tón hlasu svůj jasný význam. Psi to mají geneticky zakódováno tak, jak se to vyvinulo u jejich vlčích předků v průběhu stovek tisíc let života ve volné přírodě: když je alfasamec ve smečce, ostatní se k němu plazí a jemně se ho dotýkají. Jsou přitom v jasně podřízené pozici, z níž mu signalizují: "Jsme tady, jsme tady jen pro tebe". Svými přehnanými projevy ‚lásky‘ se ale do téhle pozice stavíme my, lidé. A pes má najednou naprostý galimatyáš v tom, na jaké pozici ve smečce se nachází on a kde my. Není pak divu, že nás pak neposlechne na první přivolání, pokud vůbec.   Co když má pes víc pánů – obvykle manželský nebo partnerský pár? Psům nedělá problém přepínat mezi dvěma ‚vůdci‘. V nejužším ohraničeném teritoriu smečky, tedy u vás doma, se většinou drží u paničky – ta ho krmí, chová ho na klíně, mazlí se s ním. Ale jakmile se vyrazí ven do lesa, pes kouká, kam jde pán. Velmi dobře totiž sleduje a interpretuje vztahy obou svých ‚vůdců‘ – v tomhle případě ví, že panička by se v lese asi ztratila, jelikož cestu udává vždy pán. Takhle s jasně rozdělenými rolemi dokáže vaše ‚smečka‘ bez problémů fungovat – pokud do toho psovi nevnesete chaos třeba tím, že se ho budete oba snažit přivolat naráz, navíc každý z jiného místa. Jako se to dělá, když si chtějí lidé dokazovat, koho má pes víc rád.   Psychický stav psa můžou tedy zhoršit i třeba naše hádky? Ano, a dokonce to tak nejčastěji bývá. Pes se totiž – pokud je to správně nastaveno – cítí jako ten nejnížeji postavený člen v hierarchii smečky, takový fackovací panák, který nakonec všechno odnese. A jakmile je dusno, prostě se klidí z dohledu. Někam se schová a třese se, protože se bojí, že brzy dojde na něj. Zvířecí psycholog musí mít tedy i znalosti z oblasti psychologie lidské, protože obvykle právě podle chování a vztahů majitelů nejspolehlivěji vytuší, o jaký problém by se mohlo jednat.   Nedá se to odhadnout i podle plemene? Sice existují určité typické vlohy toho kterého plemene, většinou podle toho, k čemu bylo šlechtěno – ale nejsou to nijak pevně dané povahové rysy. Mnohokrát jsou větší povahové rozdíly mezi příslušníky stejného plemene než plemen různých. Například ne všichni retrívři jsou hodní – nejsou zas tak vzácné případy agresivních labradorů, kteří napadají jiné psy nebo i svoji ‚rodinu‘. Oproti tomu ‚bojová‘ plemena bývají skvělá k dětem – protože jsou to silní a neohrožení psi. Pokud k tomu nejsou vysloveně cvičeni, nemají potřebu být agresivní a útočit, protože to dělá pes přirozeně pouze ze strachu. A proto jsou v tomhle ohledu daleko nevyzpytatelnější a nebezpečnější naopak malá plemena. Obecně čím větší je vzrůst psa, tím větší je i jeho zdravé sebevědomí a pocit převahy nad ostatními příslušníky psího rodu.   profimedia-0000311357 Jinou oblastí výzkumu zvířecí psychiky je měření inteligenčního potenciálu. Kupříkladu mnozí ptáci jsou co do rozpoznávání předmětů, jejich používání a učení se novým věcem chytřejší než psi a kočky. (Foto: Profimedia.cz)   Může se tím stát pes agresivním i vůči svému pánovi? Ano – dokonce hned ze dvou důvodů a v obou případech je to naše vina. Pes je agresivní buďto proto, že jsme ho obrazně (ale někdy i doslovně) řečeno, zahnali do kouta a on se bojí – jedná se o tzv. defenzivní agresi. Druhým případem je agrese dominantní – začíná si na nás dovolovat třeba následkem našich již výše zmíněných ‚projevů lásky‘. Už pro něj nejsme nezpochybnitelný šéf smečky, ale jen její submisivní člen. Tedy soupeř, s nímž si potřebuje ‚vyříkat‘, jaké místo bude ve smečce kdo zastávat.   Dají se podobné zlozvyky psa odnaučit? Existují v zásadě dva styly. První, jehož nejznámějším představitelem je u nás Rudolf Desenský, je v podstatě o tom dát psovi velmi jasně a razantně najevo, kdo je tady pánem. Jiní psychologové ovšem namítají, že pak pes sice bude perfektně poslouchat, ale mnohdy jen proto, že byl zlomen a pána se bojí. Z dominantně agresivního zvířete se z něj může stát zvíře defenzivně agresivní, a pokud nezačne útočit proti vám, bude si to vybíjet na jiných psech. Druhý styl se snaží o nenásilnou převýchovu. Konkrétně se jedná o pamlskovou metodu, kdy se pes krmí pouze z pánovy ruky. Kdykoli chce venku utéct, zaútočit apod., objeví se hned ruka s pamlskem, který ho zaujme – přebije jeho aktuální touhu něčím lepším, chutnějším, uspokojivějším. Kdo rozděluje jídlo, je ve smečce šéf. Psi mají otrockou povahu a snaží se být se šéfem zadobře, protože se to vyplácí. Pokud tohle úplně nezafunguje, aplikuje se u určitých typů ‚nežádoucího‘ chování metoda desenzitizace – znecitlivění. Psa přivedete k objektu, jenž v něm vyvolává agresi, na určitou mezní vzdálenost. Pes sice objekt již vidí, ale není ještě říčný vzteky, jenom štěká. Necháte ho štěkat, ale jakmile si dá pauzu, cizí pes nebo člověk odejde – podle předchozí domluvy – z dohledu. Pes se tak postupně naučí, že když nebude štěkat, pak to, co ho z jeho pohledu ohrožuje (a co vyvolává jeho agresi), prostě nebude, zmizí. Tyhle nenásilné metody jsou ovšem běh na dlouhou trať a čím vyšší je věk zvířete, tím nejistější je výsledek.   profimedia-0101671974 Lidé zkoumají nejen zvířecí psychiku, ale také si nechají zvířaty léčit vlastní pošramocené nervy. Hippo- či canisterapii (léčba koňmi, resp. psy) asi znáte, zde holandská novinka – „porcusterapie" (Foto: Profimedia.cz)   Poznají psi v cizích lidech přirozenou autoritu a chovají se k nim s respektem, zatímco z opačných důvodů útočí na jiné lidi? Dokáží vycítit strach? Záleží na zkušenostech a povaze psa stejně jako na momentální situaci. Pokud máte se psem vybudován zdravý vztah na bázi vzájemného respektu, pak si klidně lehne k nohám kteréhokoli cizího člověka, pokud mu to dovolíte. Naopak pes cizího člověka kousne, když má pocit, že je to v zájmu jeho bezpečí. Obecně reagují psi agresivně na opilce, na pach alkoholu a na neobvyklé pohyby. To ale platí i v případě lidí chodících o holi nebo o berlích, kulhajících nebo zvláštně oblečených. V oblastech segregace různě ‚barevného‘ obyvatelstva není neobvyklé, že psi bílých pánů útočí na černochy a jejich psy a obráceně. Protože cizí vzezření, na které nejsou ze své smečky navyklí, v nich vyvolává pocit ohrožení a startuje ochranářský pud. To samé platí i pro již zmíněné neobvyklé pohyby – nejnebezpečnější je to u malých dětí, které se pohybují úplně jinak než dospělý člověk a k tomu ještě nedokáží podvědomě číst psí signály – pes se na ně ‚směje‘ a dítě k němu cupitá, aby ho obejmulo; přitom ale pes cení zuby a ve skutečnosti dává najevo, že se bojí a že zaútočí.   Umí pes poznat, že je člověku špatně nebo že je nemocný, a svou blízkostí se ho snaží léčit? Psi velmi bystře vypozorují, že je něco jinak než normálně. Jsou z toho nervózní až úzkostní a snaží se držet co nejvíc pánovi nablízku. Nevědí sice přesně, co se děje, ale tyhle jejich skvělé pozorovací schopnosti se dají využít při výcviku asistenčních psů, kteří pak dokážou ‚vycítit‘ například blížící se epileptický záchvat.   Blížíme se k závěru a zatím mluvíme stále jen o psech. Ale co kočky, u nich to přeci musí být úplně jiné, protože nejsou ani tak vázány na člověka jako spíše na určité místo... To platí jen u těch, které – jako ostatně dříve všechny kočky – žijí volně po stájích a stodolách, živí se lovem a jsou tedy zcela nezávislé na nějakém konkrétním člověku. Ale kočky chované dnes běžně doma jsou na člověka stejně fixované jako psi.   Nějaké rozdíly tu ale určitě jsou. Kočky jsou nezávislejší, takoví anarchisté. Nemají tak přísnou hierarchizaci. Nejčastější problémy plynou ze soužití kočky a jiných zvířat v domácnosti nebo nově se objevivších členů - například když se narodí dítě. Záleží pak hodně na vrozené toleranci kočky – mnohé z nich jsou ale z našeho pohledu dost asociální a těžko si zvykají na nové věci. Na druhou stranu víc než psi lpějí na rituálech, mají svoje skrýše a potřebují klid, protože daleko větší část času jsou schopny prospat. Když ale potřebný klid nemají, dokáží svou nevoli vyjádřit několika způsoby, pro kočky specifickými. Vyčůrají se například tam, kam dobře vědí, že nemají. Vypadá to jako vypočítavá pomsta, ale mnohdy jsou v tom čistě tělesné příčiny. Když je kočka ve stresu, trpívá tzv. nespecifickými záněty močového měchýře. Bolí ji to a nutí k močení. A bolí ji to i při samotném močení. Samozřejmě neví, že má nějaký zánět, a svou bolest si spojuje s konkrétním aktem a místem. Proto vyhledává nová místa, kam běžně močit nechodí, protože očekává, že tam ji to bolet nebude. To ovšem neznamená, že by to některé kočky nedělaly podle všeho záměrně, když se vymočí na místa, kde to jejich lidští spolubydlící určitě nepřehlédnou – do mikrovlnky, do bot, do postele, do klávesnice. Celé to vyplývá z toho, že jsou nuceny a následně navyknuty k tomu, žít s námi v omezeném prostoru. Když si ve volné přírodě kočka s někým ‚nesedne‘, tak prostě odejde pryč. V bytě ale nemá kam jít a výše zmíněné projevy jsou pouze její zoufalou stížností: "Necítím se tu s vámi dobře, chtěla bych pryč; něco udělejte, ať je to zas jako dříve."   Dog sleeping Roztomilé gesto z lidského pohledu, submisivita a podřízenost z toho psího (Foto: Shutterstock.com)   Máte pocit, že vaše zvíře potřebuje psychologa? Zkuste se obrátit například na MVDr. Hanu Žertovou z Brna (www.hanazertova.cz) nebo na MVDr. Alexandra Skácela z Prahy (www.zvireci-psycholog.cz) A chcete vidět strašnej doják? TADY je video psa vítajícího svého páníčka z války.

Komentáře