Tento článek neberte jako sebemrskačství, ale jako malé drobné ohlédnutí dozadu. Nejen člověk, ale i národ se musí někdy sám ptát: co jsem a jaký jsem. A někdy se musí umět i zkritizovat, aby docílil seberefexe a žil lépe a čestněji.    

1. Chybí nám identita

V Česku je něco takového nemyslitelné Jinak řečeno moc nevíme, kdo jsme. Ví to Američan, Švýcar, Francouz, Němec… Ti všichni jsou hrdí na svou vlajku, ale my jsme schopní leda tak křičet v hospodě u televize "Češi, do toho!" Už ale netušíme proč. Schválně: uměli byste vyjmenovat aspoň pět důvodů, proč stojí za to být Čech a jaké jiné dobré vlastnosti máme jen my a ne jiné národy? Zkuste to zcela věcně a bez emocí.    

2. Jsme dědiční kradáci

V Česku se vždycky kradlo, a proto se tu krade pořád. Kradlo se před Bílou horou, kradlo se po ní, kradlo se při pozemkových reformách, kradlo se po vzniku republiky, kradlo se Židům, kradlo se sudetským Němcům, kradlo se šlechtě a "buržoasii" po únoru 1948, kradlo se emigrantům po srpnu 1968… Většina památek, na které jsme dnes jako Češi pyšní, jsou nevrácené zlodějny. Namátkou třeba krásné zámky v Lednici nebo Kynžvartě. A když se má něco vrátit v restituci, křičíme, jako kdyby tím někdo okrádal nás.    

3. Nevíme, jak se jmenujeme

Moravané právem křičí, že by je název Czechia uvrhl do nicoty Czech Republic? Nebo Czechia? Nemáme vyřešenou ani takhle zcela základní otázku. A kdo nemá jméno, nemá nic.    

4. Máme trauma z rozpadu Rakouska

Tisíc let jsme byli součástí větších celků – nejdřív Svaté říše římské a později Rakouského mocnářství. Když se to mocnářství i s naší pomocí rozpadlo, ztratili jsme jednotící rámec. Co nás dnes vlastně spojuje? Dvacet let první Československé republiky? Nenechte se vysmát, to byla jen novodobá a umělá konstrukce. V tom státě nechtěli žít ani čeští Němci, ani Poláci, ani Maďaři a nakonec ani Slováci. Kdyby nebylo sovětské diktatury, Československo by se rozpadlo dříve než v roce 1993. Většina věcí, které jsou "hezky české", vznikla za habsburského Rakouska – Národní muzeum, Národní divadlo, Rudolfinum, ČVUT, UMPRUM a další vědecké a umělecké instituce. Postavené za peníze z celonárodní sbírky – do které štědře přispěl například i sám císař František Josef a většinově pak vůbec lidé a instituce, kteří se k vypjatému českému nacionalismu nehlásili. V první republice pak jen pokračovaly věci jako stejný parlamentní systém, nezávislé soudnictví, školství, atd., které vznikly už předtím. Za první dobré desetiletí nové republiky vděčíme nenásilnému přechodu z Rakousko-Uherska. Přesto se ve školách pořád učíme o "zpuchřelém mocnářství", kde prý byli naši pradědové utlačováni. Jako národ tak máme nevyřešené trauma z "dětství". Připomínáme dospělého muže, který vlastně není dospělý, protože se v pubertě zdárně nevyrovnal s otcovskou autoritou.    

5. Závidíme Slovákům

Aspoň má copy a ženskou. Na rozdíl od nás. Když se od nás Slováci před dvanácti lety oddělili, škodolibě jsme jim přáli jen to nejhorší. Coby jejich "starší bratry" nás zraňoval jejich údajný nevděk a mysleli jsme si, že bez nás nebudou schopni samostatného života. Jenže Slováci nám vytřeli zrak. Vede se jim dobře a na rozdíl od nás už mají euro. Takže ruku na srdce: k čemu vlastně bylo to slavné Československo?    

6. Nevíme, kam patříme

Už za Rakouska vyznávali mnozí Češi (Moravané a Slezané) tzv. panslavismus, dnes panslovanství. Takhle vypadá v představách vůdce tohoto hnutí – Ruska. Považujeme se za součást západní Evropy, ale spousta Čechů obdivně vzhlíží k Rusku. A nejde zdaleka jen o starší generaci, která v Rusech bohužel pořád nostalgicky vidí jen osvoboditele z května 1945 a přehlíží okupanty ze srpna 1968. K Moskvě se samozřejmě lísají i politici, třeba Sobotka nebo Zeman. Přesně jak napsal na FB Jakub Janda: "Prezident jel za kremelské peníze na dovolenou a přímo na akci Putinova spolupracovníka torpédoval úspěšnou celoevropskou snahu zastavit Putinovu agresi na Ukrajině. Jako standardní nástroj občanského protestu byla sepsána petice, kterou podepsalo přes 10 000 lidí. Zeman se ústy svých lidí vysmál této petici, která slušně poukazovala na to, jak prezident ničí mezinárodní jméno České republiky a plive na společný evropský postoj..."    

7. Tíží nás trauma malého národa

Nemyslím tím národa malého počtem obyvatel ani rozlohou území, ale malého duchem. V Evropě je spousta menších národů než Češi – třeba Slovinci, Holanďané, Dánové nebo Belgičani. Jenže ti jsou hrdí a chovají se podle toho. My jsme bezectní ochcávači. Ve škole opisujeme, drobně lžeme, přikrádáme, neplatíme daně, v tramvaji jezdíme načerno, pracujeme na švarcsystém, nepřiznáváme milenky… Mnohokrát v dějinách jsme museli ohýbat hřbet, takže ho už neumíme narovnat. Kdyby k nám vtrhli Číňani, nechali bychom si přeoperovat oči na šikmé. A až k nám vtrhne Islámský stát, stanou se z nás machometáni. Dobrovolně!    

8. Jsme srabi…

…což je hezky vidět třeba na odborech. Když v západní Evropě hrozí, že se bude propouštět, všichni do nich vstupují a organizují se. Když propouštění hrozí v Česku, vystrašení zaměstnaci dávají okatě najevo, že s odbory nemají nic společného. Bojí se, že by je pak vyhodili jako první. Huby držíme třeba i v obchodech, kde nám nic nehrozí. Plesnivý salám? Němec by si hlasitě stěžoval a šel nakupovat jinam. Předražený zájezd? Polák by křičel a nikam s tou cestovkou nejel. Češi si to ale potichu koupí, jen aby nevyčnívali z davu. Nadáváme, ale jen potichu a doma. Pak se ale nedivme, že máme jedny z nejdražších potravin, zájezdů a dalších věcí v Evropě.    

9. Neodpočíváme

V sousedním Bavorsku v neděli nikdo nepracuje. Zajde do kostela nebo na návštěvu, čte si, jede na výlet… Čech se v neděli vrhá na melouch, zapíná cirkulárku, ruší sousedy randálem při sekání trávy nebo skáče do auta a štve se sto kilometrů daleko na chatu. Když se zrušily komunistické pracovní soboty, dobrovolně jsme si udělali i pracovní neděle. A to ještě litujeme Rakušany, že mají o víkendech zavřené obchody. Výsledkem je česká permanentní uštvanost, podrážděnost a nedostatek nadhledu.    

10. Chlubíme se cizím peřím

Franz Kafka? Becherovka? Gregor Mendel? Plzeňské pivo? Egon Erwin Kisch? Jablonecká bižuterie? Guláš, svíčková, řízek? Nic z toho není ve skutečnosti české, ale židovské, německé, maďarské nebo rakouské. Když Němci nakládali Židy do transportů, neprotestovali jsme, a později jsme nakládali do transportů Němce. Co je ta tolik velebená "česká kultura"? Do značné míry jen náš sebechvalný mýtus, který ale ve světě nikdo nezná. Snad tam trochu znají Čapka, Dvořáka a Smetanu... ale Němcovou, Havlíčka nebo Nerudu? Ani náhodou. Světově proslulý je sice Kundera, ale ten se k nám nehlásí. Dobře ví proč.   V roce 1886 se Hubert Gordon Schauer ptal, jestli si český národ vůbec zaslouží samostně existovat. Pokud vás zarazilo to jméno, nebyl to Němec, ale Čech – přesněji řečeno Čech, který mluvil německy. Více se dočtete ZDE.