1. Desky

Klasická elpíčka. Kultovní vinyly. Díky hipsterům a hifistům zažívají různě silné comebacky, přičemž solidní gramofon si můžete pořídit relativně levně. S mobilitou je to ale trochu slabší, takže dneska tohle retro potkáte jen v obývácích divných tvorů.  

2. Magnetofonové pásky

To vám byla věc. Tenká páska namotaná na děrovaný plastový kotouč byla velkou peckou, jenže pokud vám magnetofon upadl na zem nebo jste byli neopatrní při výměně kotouče, mohli jste to už leda zamést pod koberec, protože chuchvalec pásky už zpátky namotal jen málokdo.  

3. Kazety

Tady už se z pravěku přesouváme do středověku. Pořád ještě syrová technologie, ale už v poměrně hezkých obalech. Kazety měly jednotné plastové pouzdro, na které si někteří svépomocí vyráběli žaketky. Proč? Protože stačilo mít dvojče a originálku od kamaráda jste si mohli nahrát na prázdnou BASFku. A pokud jste náhodou neměli walkmana s převíjením, mohli jste přetáčet na propisce. Zlatý devadesátky.  

4. Videokazety

Videorekordéry byly jedním z těch svatých grálů, které zavalily naše porevoluční duše. Všechny ty boží filmy, co unikly našim kinům, jsme najednou mohli hltat ve velkém. Průkazka do videopůjčovny byla povinností, šestihlavé video se stereozvukem pak jen výsadou zbohatlíků. Jako u všech kazet se občas stalo, že se páska zacuchala, ale stačila trocha trpělivosti a „žehlení". A žehlili všichni, protože ten erotickej film, co si nahráli o víkendu, přece na Nově zas nějakej čas dávat nebudou. Nezapomínejte, že o online pornu si tenkrát mohli teenageři nechat jenom zdát.

5. Diskety

Ohebné plácačky ve formátu pět a čtvrt palce a tvrdé tři a půlky s posuvným štítkem, který vždycky někdo urval, nebo alespoň odlomil posuvník zapínající ochranu proti zápisu. Že to neznáte? Jste příliš mladí... chybu integrity dat na vás, to byste teprve poznali, zač je toho IT loket.  

6. ZIP

Slepá vývojová větev, která byla něčím mezi disketami a přenosnými disky. Masivní média se vkládala do velkých mechanik (ZIP, JAZ, Bernoulli) a disponovala desetinásobky až stonásobky kapacity běžných disket (ty měly směšných 1,44 MB). Některé firmy je používaly ještě dávno po nástupu CD a DVD. Proč? Protože jim bylo líto těch utracených desítek tisíc a chtěly to zařízení používat, dokud samo neumře.  

7. CD

Kompaktní disky. Už z názvu je jasné, co bylo účelem. Vtěstnat co nejvíc megabajtů do malého lesklého kotoučku. Nejdřív nesly audio, potom video (VCD a SVCD disky) a nakonec i čím dál tím víc dat (640, 650 a 700MB). Někteří na ně pálí dodnes, zejména písničky do autorádií, která ještě nepoznala kouzlo novějších technologií. Jiní zas mají na dně šuplíku discmana, přenosnou placku a neúspěšného nástupce walkmanu, kterého převálcovala novější média.  

8. Minidisky

O discmanovi jsme tvrdili, že byl neúspěšný, ale co tedy říct o minidisku? Sony se jako obvykle vydala cestou vlastního formátu a začala prodávat extrémně drahé přehrávače malých kotoučků. Ergonomie byla super, kvalita záznamu taktéž, ale běžná cédčka velmi rychle zlevnila a koncem dekády se objevila spása jménem MP3. Sony přesto bojovala a v Japonsku minidisky zůstaly populární. Výrobu přehrávačů firma ukončila až v březnu 2013.  

9. DVD/Blu-ray

Ať hodí kamenem, kdo jich doma nemá alespoň deset. Společným lobby filmových studií se stal z DVD formát, který nahradil dosluhující analogovou videokazetu. A zažil zlaté časy. Tak zlaté, že jeho nástupce Blu-ray (po krátké válce s konkurenčním HD-DVD) nikdy – navzdory prokazatelně větší kvalitě – nedosáhne jeho popularity. Internetové kabely jsou totiž dostatečně tlusté na to, aby si lidé legálně i nelegálně obstarali filmy bez asistence jakýchkoliv datových médií.  

10. Flashky

Počítač s sebou ale nenosíte všude. Nevejde se vám do kapsy, nechcete ho mít v autě jen proto, abyste si mohli pustit oblíbené písničky. A i ten externí disk je většinou dost velký a potřebuje samostatné napájení. Naštěstí přišly flash paměti, ať už v kolíčkovém formátu s integrovaným USB konektorem nebo v ještě přijatelnějším formátu SD karet různých velikostí. Právě rozměry jsou jejich největší výhodou i slabinou. Běžný člověk totiž za rok průměrně ztratí zhruba tři až čtyři USB klíčenky. I proto jdou pořád tak dobře na odbyt.