1. Sin City

První díl adaptace slavného komiksu byl natáčen komplet před zeleným pozadím, v kontrastním černobílém formátu a kopíroval panel po panelu svou předlohu. Občas ho to svazovalo, občas to bralo divákům dech. Roberta Rodrigueze každopádně stihlo v mezidobí prvního a druhého dílu napodobit hned několik filmařů (nejslavněji asi Třístovka). Sin City ale zjevně už netáhne, druhý díl totiž aktuálně v amerických kinech totálně propadl.  

2. Klan létajících dýk

Vysokorozpočtové čínské kung-fu drama od Zhang Yimou se podobně jako jeho další filmy (např. Hrdina) vyznačuje výrazně barevným a načančaným vizuálem. Děj je oproti bohatě zdobené formě většinou banální, vycházeje z tradičních čínských divadelních her a pověstí.  

3. Sky Captain a svět zítřka

Příběh o hollywoodském zázraku. Kerry Conran přesvědčil producenty, ať mu dají desítky milionů a pár hvězd, aby doma na koleně vyrobil retrofuturistický spektákl. Vizuálně se film nepodobá ničemu, co jste kdy viděli. Diváci ovšem navzdory slavným hercům před kamerou tuhle hru na dobovou patinu nepřijali a film nevydělal ani navzdory nízkému rozpočtu. Conran od té doby žádný celovečerák nenatočil a věnuje se reklamám a hudebním videoklipům.  

4. Pád

Filmy indického režiséra Tarsema Singha se snaží vyskočit z plátna a udusit vás přívalem křiklavých barev, bohatých kostýmů, neuvěřitelných kulis a dalších vizuálních oblbováků. Je to zvláštní mix Bollywoodu a mizerného vkusu, ale oči od toho odtrhnout nemůžete. Ať už šlo o kriminálku Cela s Jennifer Lopez, čarokrásný Pád nebo vyloženě divnou Válku bohů, Tarsemovy filmy si s prací jiných filmařů rozhodně nespletete.  

5. Speed Racer

Když Wachowští dostali za úkol zadaptovat svůj oblíbený animák, rozhodli se ho i v hrané formě „zcartoonovat“ do bezvědomí. Výsledkem je extrémně barevný, extrémně 3D a extrémně vynalézavý blockbuster s neposednou kamerou, která dost možná předběhla dobu. Věřte, že tenhle film bude jen a jen zrát.  

6. 300

Zack Snyder si vzal štafetový kolík od Rodrigueze a natočil Millerovu Třístovku také jako co nejvěrnější adaptaci komiksové předlohy. Místo aby barvu z obrázků vysál, naopak do nich nahustil co nejvíc kinetiky a svalové hmoty. Výsledek je tak přepálený a macho, že už to snad víc nešlo. Není ale právě tohle pointa celého příběhu? Podle nás mise splněna na jedničku s hvězdičkou.  

7. Tron: Legacy

Upnuté kostýmy a výhradní užití vzájemně ladících barev (v tomhle případě Hollywoodem neustále protěžované modré a oranžové) způsobily, že druhý Tron vypadal jako psychedelický videoklip z osmdesátých let, natažený na celovečerní stopáž. Jestli to takhle vypadá v našich počítačích, tak potěš koště. Režisér se vizuálně nekrotil ani v následujícím filmu Nevědomí, který představuje postapokalypsu, v níž evidentně svět ovládl šéfdesignér firmy Apple.  

8. Alenka v říši Divů

Filmy Tima Burtona jsou na první pohled výrazné a bizarní, ale v digitální Alence šel i Tim trochu přes čáru. Moc dobře pochopil, že v říši Divů si může dovolit cokoliv, takže udělal z Johnnyho Deppa ještě větší máničku, než se kdy povedlo Pirátům z Karibiku a povýšil kýč na nejvyšší level. Tim Burton a mainstreamový vkus nemohou žít v opozici natrvalo, ale zatím se jim to celkem daří.  

9. Moulin Rouge

Baz Luhrmann je expert na natáčení filmů o velkých věcech (Velký Gatsby, Austrálie). Každý jeho film připomíná karneval, a když se spojí jeho osobité formátování stříbrného plátna s vhodným námětem a žánrem, je to zaručený hit. Tak jako Moulin Rouge. K muzikálu z pokleslé francouzské čtvrti prostě Luhrmann sedl jako nikdo jiný. Z netradičních zpívánek postupem času vyrostl nadčasový opus, který je radost sledovat i poslouchat. Srovnejte to s bezpohlavním Chicagem, které bralo Oscary. Důkaz, že pozlacené sošky nejsou vše.  

10. Město ztracených dětí

S trochou nadsázky můžeme říct, že Jean-Pierre Jeunet je francouzkým Terry Gilliamem. Po dvou minutách poznáte, že sledujete jeho film. Vizuál je divně „hnutý“, postavy jsou do jedné duševně nebo tělesně postižené a pohybují se ve světě, který je na hony vzdálen tomu našemu. Město ztracených dětí je typickým příkladem, protože je natočené na speciální objektiv, který s vaší hlavou bude dělat nepěkné věci. Jeunetova fantazie je však zodpovědná třeba i za Amélii z Montmartru.