Volební program ČSSD: Slibotechna, kde levá ruka neví, co dělá pravá

Za 4 měsíce se konají volby do Poslanecké sněmovny a strany již roztáčí soukolí předvolební kampaně. Výjimkou není ani ČSSD, která představila svůj volební program. Strana prožívá krušné chvíle a bojuje o udržení se na vrcholu české politické scény, ale jak jí k tomu má pomoci ona šílenost vydávaná za program, to nejspíše neví ani sami sociální demokraté. Program je víceméně dlouhou slátaninou plnou nereálných slibů, které si navíc mnohdy navzájem protiřečí.

Česká strana sociálně demokratická se nachází v nezáviděníhodné situaci. Pociťuje za poslední dobu největší voličský exodus, v rámci vlády ČSSD totálně převálcoval vlastní koaliční partner - hnutí ANO a dlouhodobý úpadek stál Bohuslava Sobotku křeslo předsedy strany. Obměna stranických špiček spolu s novým volebním programem měla být pro sociální demokraty jakýmsi restartem, který je vrátí na politické výsluní. Bohužel ani jedno ani druhé nevypadá příliš nadějně.

Výměna Sobotky a vytvoření podivného stranického trojvládí, kde Sobotka zůstal premiérem, vedením strany byl pověřen Milan Chovanec a volebním lídrem se stal Lubomír Zaorálek, na voliče příliš nezafungovalo. Spíše jako svěží vítr vnímá veřejnost personální rošádu ve stranických špičkách těsně před volbami jako nevyzpytatelný uragán, který ukazuje na všechno možné, jen ne na to, že ČSSD je stabilní stranou schopnou ustát jakoukoliv kritickou situaci. Mnoho nadějí tak strana s novým vedením vkládala do programu, který měl oslovit co nejširší voličskou základnu.

Představený program nicméně na první pohled působí jako ještě větší průšvih než obměna vedení. V prvé řadě se jedná o dokument dlouhý 35 stran. Jestliže sociální demokraté věří, že někoho přesvědčí tím, že ho donutí obětovat minimálně hodinu času na to, aby se kostrbatým programem vůbec jen prokousal, pak nejspíš zažijí hořké zklamání v podobě toho, že často ani ti, kteří budou stranu z přesvědčení volit, nebudou program znát, protože je prostě moc dlouhý a neuchopitelný. Nejsmutnější zprávou na tom všem ale je, že nečíst program je tak to nejlepší, co s ním můžete udělat.

Jak už to tak s volebními programy bývá, každý je tak trochu utopií a jeho autoři jsou si moc dobře vědomí toho, že ke splnění většiny slibů nikdy nedojde. ČSSD jde v současném programu ještě dál a slibuje věci, u kterých každému rozumně myslícímu člověku dojde, že jejich splnění je zcela nereálné. Populismem nejhrubšího zrna pak je naslibování peněz v úhrnu v hodnotě několika desítek miliard, aniž by se řeklo, kde se na to vezme. Když na jednu stranu slíbíte, že minimální mzda bude 16 tisíc korun, průměrný plat 40 tisíc, lidé pobírající různé přídavky budou pobírat větší přídavky a do toho většině populace snížíte daně, nemusí být člověk žádný velký ekonom na to, aby pochopil, že tento model prostě a jednoduše nemůže fungovat.

Na socialistické slibotechně, která si místy nezadá na komunistickém blábolení o světlých zítřcích, je nejhorší to, že si sliby protiřečí nejen mezi sebou, ale často jsou v přímém rozporu s tím, co ČSSD reálně dělá. Když vám druhý nejvyšší ústavní činitel, předseda senátu Milan Štěch, jeden týden řekne, že hodlá zvýšit odvody živnostníkům a nazve je pseudopodnikateli a vy pak druhý týden s úsměvem na rtech říkáte, jak jste stranou podporující malé podnikatele a živnostníky, je to stejně důvěryhodné jako pedofil objíždějící základní školy v dodávce s nápisem "Sladkosti zdarma".

Stejně tak slib průměrné mzdy 40 tisíc korun vypadá hezky. V kontextu toho, že ještě nedávno sociální demokraté plánovali lidem s takto vysokými příjmy zvýšit daňovou sazbu, to ale už tak hezky nevypadá. Sice dostanete 40 tisíc, ale ty vám budou zdaněny natolik, že ve finále vám zbyde ještě méně než doposud a my se vám budeme smát, že jste natolik pitomí, že jste na něco podobného skočili.

Sociální demokraté provolávají, jak se chtějí stát součástí tvrdého jádra EU, ale je to jejich současný pověřený předseda Milan Chovanec, kdo bojkotuje uprchlické kvóty, odmítá přijetí eura a vypracovává žalobu proti postupu Evropské komise při zavádění směrnice omezující práva k držení zbraní. Chová se tedy úplně opačně, než jaké chování voličům nabízí. A není to zdaleka jen Chovanec, jenž má vzhledem k tomu, že je ministrem vnitra a nyní i vede ČSSD, tu nevýhodu, že je nejvíce vidět. Ostatně i sama EU asi těžko bude stát o to, aby si do onoho tvrdého jádra pouštěla někoho, kdo jí v posledních letech systematicky hází klacky pod nohy.

Významnou skutečností je pak hlavně fakt, že ČSSD program předkládá jako vládní strana a stále ještě nejsilnější strana ve vládní koalici. Polovinu věcí jako navyšování rozpočtů škol a platů učitelů, podporu rodin s dětmi a lepší zabezpečení nízkopříjmových osob tak mohli v uplynulých čtyřech letech již dávno zabezpečit. To se ale nestalo. Naopak vzhledem k tomu, že jsou sociální demokrati u moci, je nutno smutně konstatovat, že za problémy, které nyní chtějí řešit, si můžou převážně sami.

Domnívají se sociální demokraté, že jejich voliči jsou natolik naivní, že uvěří nějaké záhadné výmluvě o tom, že doteď to nešlo, ale teď už to půjde? Kdysi nejsilnější strana v Česku momentálně živoří kdesi na 10 procentech volebních preferencí a s chaotickými personálními změnami a ještě chaotičtějším programem nelze příliš očekávat nějaký prudký nárůst popularity. Spíše naopak. Možná ale pád na samé dno ČSSD svým způsobem prospěje a stranu donutí řešit četné problémy, na které v současnosti tak doplácí.

Zde se pak dozvíte, proč je Milan Chovanec v čele ČSSD ostudou a ne nadějí.


Komentáře