O facebooku jsem poprvé slyšela až někdy kolem roku 2008 od svojí nejlepší kamarádky, která hned po gymplu odjela pracovat jako au-pair do Kanady a následně nastoupila na vysokou v tyrolském Innsbrucku. Ačkoliv mi pečlivě vysvětlila všechny přínosy sociální sítě, která snadno nahradí naši dosavadní mailovou korespondenci s přetékajícími obrázkovými přílohami a umožní nám tak mnohem lépe propojit naše vzdálené světy, stejně mi trvalo zhruba další dva roky, než jsem se do soukolí téhle mašinérie zaklesla.

O to rychleji jsem propadla jejímu nakažlivému kouzlu, nesporným výhodám a usnadnění komunikace. Jelikož jsem tehdy žila hlavně svojí kapelou LUS3, staly se bezprostřední reakce fanoušků, lajky u fotek a sdílení událostí nedílnou součástí mého tehdy téměř bezstarostného studentského vesmíru.

Kromě hypertrofovaného ega, které plesalo s každým dalším palečkem a pozitivním komentářem pod fotkou, jsem dopad facebooku pocítila i v momentě, kdy jsem ve čtvrťáku nastoupila jako elév do pražské redakce čerstvě vzniklého (a nepříliš úspěšného) Babišova deníku 5+2. Moje vysněná práce novinářky se od dob prázdninového brigádničení v regionálním rozhlase a tisku proměnila k nepoznání.

face.jpg

Na jediné české klinice adiktologie se zatím s facebookovou závislostí nikdo neléčil. Všeho dočasu. (Foto: profimedia.cz)

1. Davová psychóza

A najednou jsme v tom byli všichni. Spolužáci z vejšky, z gymplu i ze základky. Sourozenci, rodiče i nadřízení. Celý můj svět se zčistajasna potkával v jedné imaginární bublině, internetové hospodě, kdekoliv a kdykoliv jsem si zamanula.

Stačilo zapnout počítač.

Psychologové se čím dál tím častěji zabývají otázkami týkající se závislosti na internetu, potažmo sociálních sítích. Pocity spojené s neodolatelnou chutí připojit se kdykoliv je to možné, srolovat zeď každou minutu, zkontrolovat lajky, usínat a probouzet se s myšlenkou "co je asi nového na fejsíčku" a vlnou endorfinů, která se rozlije pod kůží pokaždé, když na horní liště našeho profilu vyskočí červený štítek, označují souhrnným termínem Facebook Addiction Disorder. Jedním z průkopníků této teorie byl psycholog Michael Fenichel, který v roce 2009 definoval facebookovou závislost jako poruchu, a to pomocí hned několika průvodních jevů.

Jak jsem se později dozvěděla, za pět let užívání této sítě jsem si vypěstovala téměř všechny z nich, a možná ještě některé navíc.

Poruchy soustředění, zcela nový způsob "rozparcelované" komunikace, kdy stíháte v jedinou chvíli sedět s kamarádem na pivu, s dalšími dvěma chatovat a do toho komentovat příspěvky na facebooku, mě přivedly k myšlence, že se mnou není něco v pořádku. Roztěkanost se totiž začala projevovat i při práci nebo při běžných každodenních činnostech. Znáte ten pocit, kdy jdete umýt čtyři hrnečky a pětkrát se u toho podíváte na facebook? Nebyla jsem schopná setrvat hodinu u jediné činnosti, aniž bych ji nepřerušila facebookovou prokrastinací.

img_6320.jpg

Psychiatři radí, že pokud se chcete zbavit své facebookové závislosti, měli byste se v první řadě zbavit svého počítače. Chci být hlídačem krav! (Foto: Foto: Veronika Kratochvílová)

2. Falešné prožitky

Na facebooku si lidé neustále lžou. Vzájemně se chválí, podporují, nebo naopak ostentativně ignorují. Chcete zalézt své protivné kolegyni hluboko do řitního otvoru? Připište pod její profilový obrázek patolízalský komentář, jak moc jí to sluší, i když na něm ve skutečnosti vypadá jako přiškrcená kobyla. Řitní alpinismus můžete využívat k vlastnímu prospěchu, protože kolegialita tohoto ražení je součástí facebookového bontonu. "Lajkování" vám ti praví "friends" přece rádi oplatí. A tak se podvědomě trumfujeme v tom, kdo jich nasbírá víc. Kdo zaujme širší společenské spektrum, kdo si zvedne sebevědomí a hlasitěji vykřičí do němého světa svůj bezcenný názor.

Z běžných a obvykle čistě osobních záležitostí jako je konzumování jídla nebo vybírání oblečení se tak stává celospolečenská událost, do které jsme schopni zapojit několik stovek svých "přátel". A odtud je to už jen krůček k vytváření našeho barevného iluzorního světa plného nevšedních zážitků, úžasných lidí a extrémně zábavných aktivit.

Pokud jste ještě před pár lety cestovali, protože vás to prostě naplňovalo zážitky a přinášelo vám to radost, teď to děláte hlavně proto, abyste všem ukázali, že cestujete. Když vystoupáte na Praděd, nerozhlédnete se do dálky a nebudete se rozplývat nad fascinující krásou Jeseníků, ale budete se dlouze rozmýšlet nad tím, jaký filtr bude vašemu selfie z vrcholu slušet nejlépe. Všichni se máme skvěle, užíváme si, usmíváme se, úžasně vypadáme, máme zábavnou práci a spoustu přátel... A pak se hroutíme z toho, že nám nikdo nic "nelajkuje".

img_6252.jpg

Právě jsem se pohádala se svým klukem a mám děsnou kocovinu. Heč. (Foto: Foto: Jenda Smékal)

3. Filtrování

Odchod z facebooku neboli e-sebevražda se v mojí hlavě nezrodila ze dne na den. Už několikrát jsem zvažovala, že bych se ráda dozvěděla, jak moc se můj život bez téhle modré společenské platformy změní. Jenže vzhledem k tomu, že kromě komunikace se pro mě facebook stal i zásadní informační základnou, musela jsem vzít v potaz i jeho dopad na svou práci v médiích.

Kolikrát jsem se o něčem dozvěděla jen díky tomu, že informaci odfiltroval a následně připomněl někdo z mých bezmála 1 500 "friends"? Jak si mě lidé najdou, když zmizím z tohoto éteru? Neslouží facebook jako adresář všech kontaktů, které k životu nezbytně potřebuju? A jak se dozvím o zásadních kulturních událostech? Jak budu kontrolovat čtenost svých příspěvků na facebooku? Lze se zapojit do společenského dění i jinak než skrze facebookové diskuze?

img_3762.jpg

Vypínám. (Foto: Foto: Náhodný kolemjdoucí)

Tohle všechno vám zkusím popsat a zprostředkovat v rámci svého měsíčního experimentálního facebookového abstinování.

Co myslíte, bude Veronika už zpátky, až na facebooku budou lítat i palce dolů.