Z dnešního pohledu zní spojení pracovní sobota jako něco naprosto nepředstavitelného a neakceptovatelného, přitom do období zhruba 60. let minulého století se jednalo o běžnou praxi i v západních zemích. V Československu se na zkracování pracovního týdne šlo postupně. Úplně poslední sobota, kdy se šlo povinně do práce, však přišla až 11. března 1989.
Nepovinně povinná práce v sobotu
V 60. letech minulého století byl v Československu zaveden systém střídání pracovních a nepracovních sobot. Avšak 21. září 1968, v souvislosti se zkracováním pracovní doby, přešlo Československo na pětidenní pracovní týden s dvěma dny volna. I přes tento přechod byly některé soboty stále označovány jako pracovní, což znamenalo, že lidé museli pracovat nejen v továrnách, ale i chodit do školy na základě rozhodnutí vlády. Vše probíhalo postupně, než se docílilo vysněného pětidenního pracovního týdne, který pak umožnil chatařům a zahrádkářům využít naplno celý víkend. Proto v té době začali lidé z měst kupovat nemovitosti na vesnicích a odlehlých oblastech.
„Nejdřív byla kratší jedna sobota, pak dvě, to jsme se střídali s kolegou na mašině. To trvalo nějakou chvíli, než to skončilo u pěti dnů. Bylo to pozvolně,“ vzpomínal před lety Zdeněk Špongr, který pracoval v plzeňské Škodovce, pro Radiožurnál. A podobně to probíhalo i na školách, kde v sobotu probíhalo dopolední vyučování. Chodit do školy v sobotu samozřejmě nebyl žádný socialistický výmysl, protože i v západním světě se pracovalo o víkendu. Například v sousedním Rakousku bylo běžné chodit studovat v sobotu až do poloviny 70. let.
Paradoxní je, že v 80. letech začalo mimořádných pracovních sobot opět přibývat, a někdy dokonce došlo i na pracovní neděle. To se dělo například, když svátky jako Vánoce nebo 1. máj připadly na pracovní den. Komunisté totiž žili v představě, že promarněné svátky se musí napracovat. Pracovní neděle se například odehrála 5. května a o týden později také. Za vše „mohly“ volné středy. V současnosti to mají některé vyspělé země úplně naopak, takže například když připadá svátek na víkend, tak se automaticky volno přesune na pondělí. Svátky se někde holt ctí. Existuje nepotvrzená hypotéza, že důvodem pro vyhlašování pracovních sobot byla snaha dosáhnout stejného počtu pracovních dnů v rámci jednotlivých let pětiletky, i po zavedení pětidenního pracovního týdne. I proto pracovní soboty nevymizely úplně.
Kromě centrálně stanovených pracovních sobot se některá místa rozhodla vyhlásit další dodatečné pracovní soboty. V letech 1968 a 1969 se organizovaly dobrovolné pracovní soboty na podporu reformního vedení státu. Později se proslavily i „mamulovky“, které vyhlašoval krajský tajemník KSČ v Severomoravském kraji Miroslav Mamula.
Pracovat v sobotu se pravidelně „poštěstilo“ i v jiných státech východního bloku. Například v tehdejším Sovětském svazu jich bylo mnohem víc než u nás a říkalo se jim subótniky. V rámci takzvaného leninského subótniku se však nechodilo do vašeho zaměstnání, ale lidé během těchto sobot zlepšovali stav svého města. Takže se uklízelo na ulicích, probíhala údržba zeleně nebo se opravovaly veřejné budovy. Vše bylo samozřejmě „dobrovolně povinné“. Podobně na tom v rámci Československa byly takzvané akce Z. Jednalo se o neplacenou pracovní činnost, která zahrnovala například úklidy sídlišť nebo stavby prodejen potravin či kulturních domů ve městech.
Pracovní morálka během víkendů byla logicky o dost slabší, a to nejen v podnicích, ale i v rámci vyučování. A to byl možná důvod, proč se od nich nakonec ustoupilo. Ekonomicky se navíc ukázalo, že práce v sobotu nemá pro hospodářství takový význam, jak si komunisté původně mysleli.
Zdroje informací:
Podobné články
Doporučujeme
Jan Fiedler
