Po šestileté pauze vyráží cestovatel Dan Přibáň se svými přáteli na další velkou expedici, tentokrát do Mongolska. Trabanty tentokrát nechává doma. Startuje v kuriózním sovětském voze značky Luaz 967, který měl v poslední fází studené války sloužit jako malá vojenská sanitka pro přední válečné linie. Tuto funkci pravděpodobně nikdy neplnil a s pádem SSSR logicky skončil na pomyslném pohřebišti vozů. Teď tedy díky Přibáňovi zažívá zmrtvýchvstání, dostal od něj přezdívku Žlutá žába.
Rozhovor s Danem Přibáněm
Je to auto s mnoha limity. Velmi nepohodlné, taky pomalé: “Bude to jako výprava traktorem.” Za průměrnou rychlost padesát kilometrů za hodinu budou cestovatelé rádi. “Maximálka je sedmdesát pět,” říká Dan Přibáň, “ale o tu se ani nemá smysl zkoušet, protože od šedesátky začíná příšerný hluk. Za jízdy musíme mít sluchátka s mikrofonem, abychom ochránili uši, mohli si povídat, a taky ty naše konverzace občas natáčet pro budoucí film.”
Expedice se chce pokud možno bez většího zdržování dostat na východ Turecka, až od té chvíle dostanou přednost zážitky.
Dan Přibáň v (NE)BLÁZNI vypráví o tom, proč musí mít v Turkmenistánu doprovod místního průvodce, nebo o tom, proč dali přednost průjezdu Ruskem před Čínou: “V Rusku se sice dají očekávat potíže, ale v Číně by byly ještě větší.”
Právě v Rusku, a potom hlavně v Mongolsku, chce výprava využít jedinou výhodu, které jejich auto má. Ono totiž plave. “Teoreticky by mělo vydržet na hladině půl hodiny. Samozřejmě řeka nesmí být moc prudká, ale věřím, že pár vodních toků překonáme. Nejrizikovější není samotná ta plavba, ale až její závěr, výjezd na druhý břeh.”
I o tom mluví Dan Přibáň v (NE)BLÁZNI těsně před startem expedice, která by měla skončit v srpnu.
Podobné články
Doporučujeme
Jan Fiedler