Boží odpuštění je potřeba si zasloužit, ale takhle tvrdě – to snad ani ne. Magdaleniny prádelny zní možná nevinně, ale nevinného na těchto azylových domech pro „padlé ženy“ nebylo vůbec nic. Jeptiškami vedené instituce, které fungovaly především ve Spojeném království a Irsku dlouhých 150 let, původně vznikly jako útočiště pro nápravu a začlenění bývalých prostitutek. Velmi rychle se z nich ale stala drsná vězení, kam třeba i vlastní rodiny posílaly dívky, které nechtěly poslouchat. Stačilo zaflirtovat si s klukem z vesnice – a šup na otrockou práci a pod rákosku!
Jako Máří Magdaleny
Být mladou ženou v přísně katolickém Irsku nebyla nikdy zábava, ve vyložené peklo se to ale změnilo někdy v polovině 19. století. Tehdy v zemi leprikónů, ale také v sousedním Spojeném království začaly církevní římskokatolické kongregace zakládat tzv. Magdaleniny prádelny, azylové domy určené padlým ženám. Morálně padlým, samozřejmě. Proč Magdaleniny? Podle Máří Magdaleny. Původním smyslem těchto prádelen totiž bylo pomáhat ženám, které se dřív živily jako prostitutky, zpátky ze scestí, a zároveň se znovu začlenit do společnosti. A právě Máří byla podle starší biblické tradice kurtizánou, než našla víru a stala se Ježíšovou nejbližší následovnicí.
Podle dobových pramenů zpočátku řada žen do azylových domů, vedených nejčastěji řádem Sester milosrdenství, přicházela a zase z nich odcházela dobrovolně, někdy i opakovaně. Co ale odstartovalo jako záchranné hnutí, to se velmi rychle změnilo v nástroj na potlačování ženských práv, ať už ze slepé víry v Boha, nebo třeba z pragmatické pohodlnosti. Magdalénské hnutí se víc a víc odklánělo od bohulibé snahy dostat lehké ženy z ulic a z útulků se stávala vězení.
Do domů se totiž najednou posílaly dívky, které se vlastně ničím neprovinily. Svobodné matky, ale také oběti znásilnění nebo zneužívání – protože si za to samozřejmě mohly samy – a mnohdy je tam posílaly jejich vlastní rodiny. Později tam končily v podstatě jakkoliv, byť třeba jen marginálně, „nehodné“ a neposlušné dívky. Kokety, pohledné dívky, a nutno podotknout, že hodně mladé dívky. Děti. Představte si, že vás vlastní matka pošle otrocky dřít do prádelny k sadistickým jeptiškám jen proto, že s vámi ve třinácti letech trochu tříská puberta. Nic moc.
Poměry a praktiky v Magdaleniných prádelnách totiž byly o dost jiné, než jak se církev navenek tvářila. Tvrdá práce, za kterou dívky nedostávaly zaplaceno, byla jen začátkem. Obrovské množství špinavého prádla z nemocnic i od armády, chemikálie, směny od svítání do noci, za to žádná odměna nebo osobní volno. K tomu tresty v podobě bití rákoskou nebo nechávání o hladu, šikana, psychický teror, a to i ze strany kněžích. Se schovankami bylo nakládáno jako s nemorálním, nelidským odpadem, přitom většina z nich za svou „vinu“ nemohla a spousta dívek byla už před příchodem do prádelny traumatizovaná, například právě vinou znásilnění. Některé dívky se dostaly domů třeba už po roce, jiné v těchto peklech posvěcených církví zůstaly celý život.
Že tyto azylové domy nebyly tak skvělé, jak to navenek vypadalo, se veřejnost dozvěděla až v roce 1993. Tehdy sestry Panny Marie Milosrdné prodaly svůj klášterní pozemek v Dublinu, kde byla právě jedna taková prádelna provozována. Při přestavbě ale nový majitel objevil masový hrob, v němž byly nalezeny ostatky 133 chovanek, později bylo různě po pozemku nalezeno ještě dalších 22 neidentifikovaných těl.
Nález, který pohoršil irskou veřejnost, vedl k tomu, že byly Magdaleniny prádelny postupně rušeny. Úplně poslední prádelna byla zavřena v Irsku 25. září 1996. O tom, co se dělo za zdmi azylových domů, se ale mluvilo dál. Otevřeně o tom hovořila třeba zpěvačka Sinead O'Connor, zarputilá anti-katolička, za kterýžto její postoj mohla právě osobní zkušenost s praktikami sadistických jeptišek. O'Connor poslali vlastní rodiče do Magdaleniny prádelny „na převýchovu“, když jí bylo jen patnáct let, a to za krádeže a záškoláctví.
Za sto padesát let jejich existence prošlo Magdaleninými útulky stovky, tisíce mladých Angličanek a Irek. Mnoho žen v 90. letech po odhalení skutečných poměrů v těchto institucích promluvilo o svých zkušenostech. Některé vypověděly, že poté, co se dostaly ven, odjely z rodné země a nebyly schopné se do ní vrátit někdy i desítky let. Jiné mluvily o tom, že jeptišky dívky nařkly z něčeho, co neudělaly – třeba, že jedna jiné něco ukradla, i když se to nestalo. Falešně obviněná pak strávila tři dny v samostatné cele bez matrace jen o chlebu a vodě. Opravdu velice milosrdné.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
