Před 195 lety se narodil švýcarský humanista Henri Dunant, který stojí za založením mezinárodní organizace Červený kříž. Z tohoto důvodu připadá Světový den Červeného kříže právě na 8. květen. Za svou celoživotní iniciativu v humanitní sféře byl Henri Dunant odměněn v roce 1901, kdy se stal prvním nositelem Nobelovy ceny míru.
Charita na prvním místě
Jean Henri Dunant se narodil 8. května roku 1828 v Ženevě do rodiny významného a zámožného švýcarského obchodníka. Rodiče do výchovy Henriho a jeho čtyř sourozenců vkládali veliký důraz na péči o sociálně slabé a intenzivně se věnovali všemožným charitativním aktivitám. Tímto přístupem byl Henri Dunant silně ovlivněn a již v mládí „dobrovolničil“ prostřednictvím křesťanských mládežnických spolků.
V současnosti, kdy se na českém území vzedmula neuvěřitelná vlna dobrovolné iniciativy v kontextu pomoci slabším a zranitelnějším, je Henri Dunant tou správnou historickou postavou, kterou bychom si měli připomínat. Po dokončení studií se stal bankovním úředníkem a kolem roku 1853 odjel na pracovní cestu do Alžírska, Tuniska a na Sicílii. V severní Africe se snažil o rozvoj zemědělství prostřednictvím společnosti, jíž byl členem. O finanční podporu projektu rozvíjející zemědělství v severní Africe napsal samotnému císaři Napoleonu III.
V té době byla Francie v zahraničí vojensky aktivní a ofenzivně se zapojovala do dění v Evropě. V letech 1854 až 1856 se Francie účastnila krymské války a vyslala také námořní expedici do Vietnamu, která zde měla vojensky donutit vietnamský dvůr přijmout Francouze ve své zemi. O války, boje a utrpení tedy ve světě nebyla nouze. Napoleon III. se v době, kdy ho Dunant žádal o podporu, nacházel s armádou v Lombardii a bojoval s Rakouskem.
„Tutti fratelli“ – všichni jsou bratři
Henri Dunant se tedy vydal do Itálie, aby se s císařem sešel. Dne 24. června roku 1859 byl přímým svědkem následků bitvy u Solferina, což byla největší bitva druhé italské války za nezávislost, ve které Napoleon III. porazil rakouskou armádu. V bitvě padlo přes 30 tisíc mužů a dalších několik tisíc zraněných se nacházelo na bojišti, kde zůstali bez jakékoli pomoci třeba i několik dní. Henri Dunant, jenž se mimo svých podnikatelských činností stále věnoval charitě, okamžitě začal organizovat záchrannou činnost a pomohl zařídit stavbu provizorní nemocnice. V této nemocnici se ošetřovali vojáci jak z francouzsko-sardinské armády, tak z rakouské armády. Zajišťoval také dodávky jídla a pití a postaral se o nákup zdravotnického vybavení. O rok později byl za tuto činnost vyznamenán italským řádem sv. Mořice a sv. Lazara.
V roce 1862 vydal knihu s názvem Vzpomínka na Solferino, kde se dělí o otřesné zážitky z bojiště posetého mrtvými těly. Henri Dunant zde popisuje pohled na bezvládná mrtvá těla a tisíce bezmocných raněných. V závěru této publikace také prezentuje svůj návrh na vytvoření neutrální organizace (protože všichni jsou bratři), která by pomáhala raněným vojákům po celém světě. V roce 1863 tedy vzniká Mezinárodní výbor pro pomoc raněným, který se o 13 let později přejmenoval na Mezinárodní výbor Červeného kříže. Tento Mezinárodní výbor však musel nabýt právní podoby, aby mohl disponovat určitými právními jistotami (například garantovaná mezinárodní neutralita). S přičiněním Dunanta a jeho kolegů se v říjnu roku 1863 v Ženevě sešli zástupci 16 evropských zemí a následující rok přijali První ženevskou úmluvu. Symbolem organizace se stala inverzní (převrácené barvy) švýcarská vlajka – červený kříž na bílém poli. V celosvětové diplomacii si Henri Dunant získal významné postavení a roku 1865 obdržel od Napoleona III. řád Čestné legie.
„Evropský bezdomovec“
Postupem času se mezi Dunantem a vedením výboru začaly rodit konflikty všeho druhu. Prosazoval názor, že by se Červený kříž měl věnovat také šíření humanitárních standardů a bojovat proti válce jako takové. Spory přerostly až do takové fáze, že Dunant ze svého postu sekretáře výboru rezignoval a organizaci, ač stál u jejího zrodu, opustil. Následně se mu přestalo podnikatelsky dařit a roku 1867 zbankrotoval, čímž v Ženevě ztratil své významné postavení, které si dlouhou dobu budoval. Nejprve se ve skromných podmínkách usadil v Paříži, kde pokračoval v pomoci sociálně slabším a dobrovolničení. V období 1874 až 1890 se z něj stal „evropský bezdomovec“. Putoval skrze Evropu a byl finančně podporován svými přáteli – domov, do kterého by se mohl vrátit, mu však chyběl. V jednu chvíli se ve Švýcarsku dokonce opravdu ocitl na ulici a musel žít jako žebrák.
Po této etapě života se usadil v malém švýcarském městě Heiden, kde napsal své paměti a stal se váženým občanem města. Henri Dunant se začal aktivně věnovat publicistické činnosti a vydával články, ve kterých se mimo jiné zasazoval za rovná práva žen. Největším oceněním jeho celoživotního úsilí byla Nobelova cena za mír, kterou obdržel společně s Frédéricem Passym roku 1901 jako první člověk v historii. Finanční obnos, jenž obdržel ruku v ruce s prestižním oceněním, samozřejmě věnoval na charitu.
Světový den Červeného kříže
V následujících letech mu byl udělen čestný doktorát heidelberské univerzity a další významná ocenění, která mu byla odměnou za jeho život ve znamení šíření míru. V tuto dobu na tom již nebyl zdravotně dobře, a navíc trpěl depresemi. Poslední léta života strávil na lůžku v nemocnici v Heidenu, kde 30. října roku 1910 zemřel. Dožil se úctyhodného věku 82 let a byl pohřben bez zbytečných ceremonií a mediální pozornosti na hřbitově v Curychu. Právě v den Dunantových narozenin 8. května, kromě Dne vítězství, slavíme na jeho počest také Světový den Červeného kříže.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
