fb pixel Špionské hry a výhrůžky Sovětským svazem vedly k demisi dvanácti ministrů a pádu svobodného Československa – G.cz
Vyhledávání

Špionské hry a výhrůžky Sovětským svazem vedly k demisi dvanácti ministrů a pádu svobodného Československa

+ DALŠÍ 1 FOTKA + DALŠÍ 2 FOTKY

Dvanáct ministrů, dvanáct demisí a naděje v destabilizaci vlády a předčasné volby, které by Československo zbavily stále sílící moci Gottwalda a jeho komunistů. Alespoň takový byl plán demokraticky smýšlejících ministrů koncem února ‘48. Celá akce ale jen postrčila komunisty blíž k moci.

Jan Studnička
Jan Studnička 20.2.2020, 10:55

Vítězný únor

Únor 1948 je bezpochyby jeden z nejtemnějších momentů naší historie. Moment, kdy kolem Československa komunisté pevně sevřeli své špinavé rudé pracky, kterými pak zemi svírali dalších čtyřicet let. Ale KSČ zatínala pomalu drápy už dlouho předtím.

Právě v polovině února 1948 ale vliv komunistické strany nebezpečně posílil. A jejich ministr vnitra Václav Nosek, jeden z hlavních lídrů KSČ v Československu, dostal za úkol moc komunistů ve svém resortu upevnit ještě víc. Bývalý havíř Nosek tak s hornickou elegancí v podstatě provedl čistku ve Sboru národní bezpečnosti. Odvolal lidi snad ze všech vysokých pozic a dosadil tam své věrné.

Prodemokratičtí ministři tohle vnímali jako bezprecedentní ohrožení demokracie. Velice bystře. A rozhodli se jednat. Tím nejhorším možným způsobem. Politicky vzato si je komouši vedli jako ovce na porážku. A občas ani ne „politicky vzato“.

Kupředu levá a vždy kroky před tebou

Pavel Tigrid v roce 1971 o Vítězném únoru napsal, že „i po pětadvaceti letech jsou stále citelné citelné mezery faktografické, chybí dokumentace k jistým mezinárodně politickým souvislostem, výpovědi účastníků si často odporují a nános ideologických a propagačních frází v komunistické literatuře by si vyžadoval celé kanalizační čety k jeho odstranění“.

Podle názoru dnešních historiků měl československý únor 1948 nejenom mezinárodní přesah, ale i mezinárodní background. A byl dokonale připravován dlouho dopředu. Z archivů se podařilo zjistit, že komouši měli lidi všude a věděli o každém kroku svých politických oponentů.

Takže hornický přístup Václava Noska bylo přesně to, co komunisté potřebovali. Bylo nutné vyprovokovat nekomunistické ministry k akci. Gottwald si přál jejich demisi, ale zase nemohl připustit, aby demisi podala většina ministrů.

Když se tedy 20. února dvanáct ministrů odmítlo účastnit zasedání vlády a ještě téhož dne ve čtyři hodiny podali demisi, pro Klementa to byla ohromná úleva. Později napsal: „Celý týden jsem doufal, že budou vážně tak hloupí a nepřijdou.“ Konec dvanácti ministrů v šestadvacetičlenné vládě pro něj byl naprosto optimální výsledek. Díky tomu, že si komunisté pojistili podporu (jakkoli) sociální demokracie a bezpartajního ministra zahraničí Jana Masaryka, bylo jasné, že demise nevyvolají předčasné volby, ale jen uklidí Gottwaldovi cestu k moci.

Dobývání Hradu

Premiér Gottwald prezidentu Benešovi vřele doporučil, aby ministerské demise přijal a na prázdná místa dosadil buď Gottwaldem vybrané lidi nebo minimálně lidi z Gottwaldem vybraných spolků a sdružení. V té době už totiž byli komunisté rozlezlí po všech možných sdruženích a odborech.

Edvard Beneš i přes svůj věk a nemoc samozřejmě velice dobře věděl, kam tohle všechno míří a odmítal demise podepsat. Ostatně, Beneš strávil budováním tohoto státu přes třicet let. Ale Klement prozradil Edvardovi malé tajemství. A sice, že pokud demise nepodepíše, Sovětský svaz se nebude štítit vjet do Prahy s tanky.

Beneš nakonec podepsal. A komunisti měli cestu k moci v podstatě volnou.

Podobné články

Doporučujeme

Další články