Emily in Paris

Vzpomínáte si na nádherně povrchní a bezstarostnou dobu, kdy ještě frčel Snapchat, na Instagramu to nešlo bez power hashtagů a pracovat v reklamce s trendy kanclem na Vinohradech bylo snem každého mileniála? Těžko říct, kdy to bylo, ale právě tam se odehrává překvapivě nový seriál Emily in Paris. Aktuální, přesto zoufale neaktuální show o deseti episodách působí na Netflixu jako zjevení existující mimo čas, prostor a události roku 2020. A je to vlastně fajn.

Seriál s Lily Collins v hlavní roli "holky od soušlů", která se náhodou dostane k práci v Paříži, prezentuje nejen někdejší vlhký sen mileniálů - nebo spíš vlhký sen mileniálů takový, jak si ho představují lidé, kteří mileniály nejsou - ale i všechno to - dobré i špatné - v čem v rámci internetu fungujeme každý den od doby, kdy Mark Zuckerberg vypustil do světa Facebook. Stírání hranic mezi realitou a světem sociálních sítí, falešná validace anonymního lajkujícího davu a především člověk, ultimátní postavička, která ten svět přijala za svůj, je v něm jako ryba ve vodě, navíc z něj udělala svoje živobytí. Emily in Paris, jak by se možná dalo očekávat, to ale neodsuzuje, ani neparoduje, dokonce to ani nijak nekomentuje. Prostě to prezentuje. Do jisté míry oslavuje. Normalizuje to a předkládá to jako něco, co má bavit a útočit na srdce diváků.

mohlo by vás zajímat

RECENZE: Chicagský tribunál emotivně připomíná, že kulturní válka v USA neskončila

O Emily in Paris se mluvilo dlouho před premiérou i díky tomu, že hlavní hvězda seriálu Collins mu dělala mohutné promo, pochopitelně na sociálních sítích, zejména na Instagramu. Těm, kdo jsou tak trochu jako Emily, se to zdá skvělé, těm, kdo lidmi jako je Emily opovrhují, otravné. Obě skupiny mají pravdu a jsou se svým názorem v právu. Proti novému seriálu Darrena Stara, který stojí za kultovním Sexem ve městě, ale coby producent třeba také za legendárním Beverly Hills 90210, se toho dá namítnout opravdu hodně. Je blboučký a titulní postava Emily protivná, ačkoliv Lily Collins se z toho snaží vytřískat maximum a uhrává, co může. Otázkou je, zda je to opravdu nutné, něco namítat.

Seriál jako Emily in Paris tu nebyl roky a pro 2020 je naprosto tímtéž, čím byl právě Sex ve městě pro devadesátá léta 20. století, ačkoliv je potřeba říct, že Sex ve městě měl i relativně silné momenty, špetku feminismu a sem tam i dávku slušného humoru. Ale opět je to jen stupidní hrdinka, s níž se není možné ztotožnit, protože je vytržená z reality, v atraktivním, z reality stejně vytrženém set upu, která prožívá největší klišé a nejotravnější stereotypy doby a vytváří tak naivní a nenáročnou zábavu, ke které si každá basic holčičí parta s jedním cool gayem do počtu ráda ve čtvrtek večer otevře jednu až dvě lahve růžového, aby u toho probrala nejnovější drby a pochlubila se nejnovějšími úlovky z konfekce. A chvílemi je to zábava, to ano. Stejně jako kdysi ten Sex ve městě.

GALERIE Emily in Paris

+ DALŠÍ 3 FOTKY + DALŠÍ 4 FOTKY

Ten se ale aspoň trefil do své současnosti. Jana Patočková v recenzi Emily in Paris pro magazín Heroine napsala, že seriál působí, že se odehrává kolem roku 2010 a je to přesně tak. I proto je pro diváka tak nemožné sžít se s ní, Emily totiž představuje něco, co už nežijeme, jen si matně vzpomínáme, že kdysi existovala představa, že takhle nějak vypadají "ti mileniálové". A tak Emily in Paris nikdy nebude kultovní - protože není nikdo, kdo by za tu kultovnost bojoval tím, že řekne: "Ano, tohle je úplně jako můj život!". Navíc tenhle vlastně pohádkový formát v době tvrdé vlády quality TV už skoro nikoho nezajímá na jiné než oddechové úrovni.

Na druhou stranu, právě v této pohádkovosti Emily in Paris nějakým způsobem dokáže být vtipná. Možná spíš úsměvná. Jako taková hezky vyšňořená časová kapsle, kterou je možné otevřít a bezbolestně s ní utéct do časů, kdy tzv. bylo líp. Takže - proč ne?