Když se v roce 1933 prezident Paul von Hindenburg nechal udolat a jmenoval Adolfa Hitlera říšským kancléřem, předpokládalo se, že vládní zodpovědnost nacisty zkrotí a jejich hnutí začne rychle ztrácet podporu. Tak se však nestalo. Němci Vůdce milovali a on se udržel u moci dlouhých 12 let - až do své sebevraždy v berlínském bunkru, kterou spáchal několik dní před kapitulací Německa.
Hitler využil příležitosti
30. ledna 1933 došlo v Německu k převzetí moci nacisty. Toho dne byl jmenován říšským kancléřem Hitler, který se za přispění své strany NSDAP postaral o to, aby se z demokratického režimu stala diktatura. Začalo kruté a krvavé období, na jehož konci byly desítky milionů zmařených životů. 30. leden byl sice v době trvání Třetí říše oslavován jako Den národního povstání, chleba se však lámal už dlouho předtím. Co ke konečnému uchopení moci vedlo a co jej umožnilo?
1. Touha po silném vůdci
Výmarská republika, jak se Německo v období let 1919 až 1933 nazývalo, prahla po silném vůdci. Jednalo se o federativní parlamentní republiku, ve které neustále probíhal předvolební boj. Výsledky voleb do velké míry ovlivnila světová hospodářská krize, jež zasáhla zemi mimořádně silně. Toho využili právě nacisté, kteří tvrdili, že je to způsobeno zvláště náklady na splátky reparací vítězným mocnostem z dob první světové války.
2. Lidé vinili parlamentní demokracii
Za způsobené těžkosti vinili lidé čím dál více nový režim, tedy parlamentní demokracii. Dávali to najevo ve volbách, ve kterých se přikláněli k radikálním stranám. Zatímco v roce 1928 získala NSDAP jen 2,6 % hlasů, o dva roky později to už bylo 18,3 % a na konci července 1932 dokonce 37,3 %! Stoupenci Hitlera se tak postupně stali nejsilnější politickou partají.
Hlasovat přišlo bezmála 37 milionů oprávněných voličů, což bylo mnohem více než v předchozích volbách. Z toho důvodu se Hitler cítil velmi silný a chtěl se stát kancléřem už v létě 1932. Prezident Hindenburg jej však tehdy ještě odmítl jmenovat, což nakonec vyústilo v rozpuštění Říšského sněmu a k novým volbám. Ty proběhly v listopadu téhož roku a NSDAP v nich sice zůstala nejsilnější stranou, ale ztratila v nich čtyři procenta.
3. Mohly za to reparace?
Kde se vzala tak enormní podpora NSDAP? Německo sice mělo po prohrané válce splácet obrovské reparace, ale ty státní rozpočet nakonec až tolik nezatížily. Po válce bylo stanoveno, že má Německo zaplatit za náhradu nákladů spojených s okupací 20 miliard zlatých marek. V roce 1921 pak bylo na základě Versailleské smlouvy určeno, že má Německo zaplatit 132 miliard zlatých marek. Nakonec však mělo být celkem splaceno pouhých 20 miliard zlatých marek. Německo se bránilo, že reparace vyvolávají inflaci, pravdou však je, že ke znehodnocování německé měny docházelo ještě před reparacemi. Německá vláda totiž neprovedla včas potřebné rozpočtové a daňové reformy.
4. Cílená hyperinflace a ignorace reparací
Německá vláda totiž věděla, že hyperinflace jim může pomoci vyhnout se reparačním nárokům, a tak nebyla stabilizace měny na pořadu dne. Německo se snažilo splácení reparací ignorovat, což vedlo k vyhrocení vztahů s vítěznými mocnostmi, které začaly dokonce okupovat Porýní.
5. Odliv kapitálu po vítězství Hitlera
Nakonec byl celý systém splácení reparací přepracován, částky měly být nižší a měly být spláceny po dobu 59 let. I proti tomu se však vzedmul v Německu odpor. Hitler z toho těžil a i když splácení reparací státní rozpočet nijak nedrancovalo, dařilo se Hitlerovi díky nim získávat politické body. Když v roce 1930 poprvé vyhrál volby, začala doba velkého odlivu kapitálu do zahraničí. Německo totiž ztratilo poslední špetku dobré reputace, kterou ještě mělo. A právě to znamenalo vypuknutí velké finanční krize. Reparace byly jen tzv. kampaň, která se v politickém boji zrovna moc dobře hodila.
6. Mlčení velké části národa
Současná německá kancléřka Angela Merkel vyjádřila názor, že za nástupem nacismu stálo to, že většina Němců tento vzestup trpěla: „Pronásledování a zbavování práv, které nakonec vyústily v druhou světovou válku a civilizační zločin jménem holocaust, byly umožněny jen tím, že se velká většina dívala jinam a mlčela. Pro nás Němce to musí být trvalou připomínkou.“
7. Hitler měl být u moci jen krátce
Předpokládalo se, že Hitler nebude kancléřem dlouhou dobu. Druhé volby v roce 1932 naznačily, že nacisté ztrácejí. Nakonec se však ukázalo, že se nejednalo o trvalý trend. Hitler se už moci nepustil a vedl Třetí říši 12 let až do své smrti.
A zde se můžete podívat na velkou galerii filmových Hitlerů: kdo zahrál německého diktátora nejlépe ze všech?
Podobné články
Martin Miko
Jan Fiedler
Doporučujeme
