Víte, co mají společného roky 1919, 1945, 1953 a 1993? V každém z nich proběhla na našem území měnová reforma, tj. staré peníze byly vyměněny za nové, ne vždy však byla zachována jejich hodnota a lidé se museli rozloučit s velkým dílem svých úspor. To je i případ poválečné měnové reformy, která proběhla 1. listopadu 1945. Ačkoliv byl její původní záměr dobrý, celé se to nakonec zvrtlo.
Moc peněz
Kdo šetří, má za tři, je sice hezké přísloví, ale vůbec nepočítá s možností měnové reformy. Lidé si těžce vydělané peníze ukládají na horší časy, nechávají si je ukrajovat inflací a hrozbou, že o ně přijdou. Nemalujme ale čerta na zeď a podívejme se raději, co se před 77 lety v poválečném Československu dělo a doufejme, že už se to nebude nikdy opakovat.
Cílem druhé měnové reformy na našem území bylo snížit objem peněz v oběhu. A vzkřísit československou korunu. Po válce se u nás platilo několika různými měnami a situace byla dost složitá. V oběhu byly české protektorátní a slovenské koruny, říšská marka a v maďarských částech Slovenska také maďarská měna. Někteří nadšeně platili prvorepublikovými československými korunami.
Nešlo jen o množství různých měn, ale o celkovou sumu peněz. V ekonomice bylo stejně jako po první světové válce napumpováno velké množství tzv. inflačních peněz, už je to prostě tak, války se vedou na dluh. Naše ekonomika se během války orientovala na válečnou výrobu a Německo vydávalo nové a nové protektorátní koruny, aniž by měly odpovídající protihodnotu. Zatímco na konci roku 1937 bylo v oběhu 8 miliard korun, k 31. 10. 1945 to bylo 124 miliard Kč. Značně narostly také vklady. Jak zkrotit a dostat pod kontrolu inflační tlak? Vyřešit tyto otázky dostala za úkol komise sestavená z odborníků, byli v ní lidé z ministerstva financí i Národní banky.
Reforma, jakou svět neviděl
Na začátku listopadu 1945 došlo k měnové reformě, při které se měnily staré peníze za nové v poměru jedna ku jedné. Ale pozor, týkalo se to jen hotovosti do maximální výše 500 korun. Zbytek měl být blokován a uvolňován postupně, až se ekonomika stabilizuje, k čemuž pak už nedošlo.
Výměna hotovosti znamenala snížení oběživa zhruba na 15 % původní hodnoty – ze 124 miliard Kčs na pouhých 19 miliard Kčs, jednalo se tak o mnohem razantnější reformu, než byla ta v roce 1919.
Pak tu byla problematika tzv. vázaných vkladů, úspory lidí byly blokovány a byly uvolňovány jen na vyjmenované události, jako je třeba svatba, náklady na léčení, narození potomka. Celkem byl objem zadržených vkladů k 15. listopadu toho roku 287 miliard korun. Peníze z vázaných vkladů se postupně uvolňovaly, ne však v dostatečné výši, a řada lidí se začala smiřovat s tím, že své úspory v plné výši již nikdy neuvidí. Otázku vázaných vkladů vyřešili komunisté definitivně 14. února 1953, kdy bylo zastaveno uvolňování vázaných vkladů, na kterých v té době bylo ještě kolem 100 miliard korun.
Zde si přečtěte o Antonínu Zápotockém, byl to prezident, kvůli kterému Češi házeli peníze z oken jako bezcenné papírky.
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
