fb pixel Nemocnici na kraji města i Sanitku jsem viděl, ale jinak na seriály ze zdravotnického prostředí nekoukám, říká MUDr. Pavel Vlasák, primář ortopedie – G.cz
Vyhledávání

Nemocnici na kraji města i Sanitku jsem viděl, ale jinak na seriály ze zdravotnického prostředí nekoukám, říká MUDr. Pavel Vlasák, primář ortopedie

+ DALŠÍ 4 FOTKY + DALŠÍCH 5 FOTEK

Když se řekne Nemocnice na kraji města, tak se každému ihned vybaví rozvážný, charismatický primář ortopedie Karel Sova. Právě tento seriálový lékař se stal na dlouhou dobu jakýmsi prototypem pomalu ortopedického Boha. My jsme se ale vypravili za jedním reálným ortopedem, konkrétně MUDr. Pavlem Vlasákem, primářem ortopedie nemocnice v Mostě, abychom zjistili nejen to, co si o televizní tvorbě myslí, ale také například, jestli je ortopedie i pro ženy a zda „háky“ musí projít každý začínající lékař. Byla to totiž právě mostecká nemocnice, která autora seriálu Jaroslava Dietla inspirovala k jeho napsání. A tamější lékaři a zdravotníci pro něj byli v dost případech inspirací nebo chcete-li i jistými předobrazy.

Jana Mrákotová
Jana Mrákotová 17.2.2022, 22:58

Lékaři a jejich odrůdy

S lékaři a lékařkami spolupracuji již nějaký pátek. Rozdělila jsem si je pro sebe na jakési úplně základní „odrůdy“. Trochu zjednodušeně a s nadsázkou vám je zkusím popsat. Tou první jsou ti, kteří se zabývají vnitřním lékařství, tedy interními obory. Jedná se o lidi bádavé, hloubavé. Snaží se přijít problému na kloub jaksi „z podstaty“ a následně pak hledají řešení. Jdou prostě dovnitř, rozeberou vás a vaše strasti. Máte z nich pocit, že tihle lidé hodně čtou a vážně ví, co mluví. A většinou vás zvládnou uklidnit a vy jim začnete důvěřovat a upnete se na ně, protože to je pan doktor, který vám vše vysvětlí.

Druhou sortou jsou pak chirurgové. Hm, a to jsme vážně někde úplně jinde. Ne, nebojte, nejedná se o žádné hlupáky, i oni mají v pracovnách stohy odborných knih a publikací, ale jsou to, jak to říct, jsou to prostě řezníci. Jsou zvyklí dělat razantní kroky, protože býti váhavým střelcem se může na operačním sále šeredně vymstít, a to nejen lékaři, ale hlavně pacientovi, který spí na operačním stole. Jsou to borci, kteří se nebojí rozhodnutí. A určitě se s nimi nebudete nudit, akorát se musíte tak nějak smířit s tím, že jejich slovník bude někdy i poněkud jadrnější. A dámy, obvykle to bývají fešáci.

A pak je tady ještě jedna kategorie lékařů, která je tak nějak mezi, a to jsou anesteziologové – intenzivisti. Čekáte uspávače hadů nebo nějaké hypnotizéry? Jste vedle jak ta jedle. Jedná se o mágy, kteří vás dokážou poslat do říše snů a pak vás zase přivést zpátky, umí vám pomoct nadechnout se a pokud jde do tuhého, tak musí být schopní sakra rychlé reakce. No, a jako benefit vám možná dost neomaleně vpálí vaši váhu, kterou dovedou s přesností pomalu na kilo odhadnout, s doporučením, že byste měli zhubnout – to zvláště nás ženy moc nadšením nenaplní.

Tolik tedy krátká exkurze nebo chcete-li vhled do lékařského stavu. Já jen doufám, že se na mne páni doktoři nenaštvou a budou tato slova brát s úsměvem. Já si jich opravdu velmi vážím a vzhlížím k nim, což i celá řada z těch, které mám kolem sebe, ví. Navíc, a to beru jako benefit, miluju ten jejich svojský smysl pro humor, a vlastně tak nějak celkově ten jejich pohled na život.

Háky to začíná

Možná si tedy teď se zájmem přečtete rozhovor s primářem z jedné nemocnice na kraji města, z té mostecké. Pavel Vlasák je s ní spojený celý svůj profesní život. Ale nečekejte nějakého zapomenutého primáře Sovu. I když minimálně jedno společné mají – lásku k ortopedii.

Kdy vy sám jste jako ortoped začínal? A proč jste si vybral zrovna tento, poměrně i dost fyziky náročný, obor? Začínal jste rovnou v Mostě?

Na ortopedické oddělení jsem nastoupil v roce 1984, a to v nemocnici v Mostě, kde pracuji do nynější doby. Již na lékařské fakultě, kterou jsem absolvoval na UK v Praze, jsem měl jasno v tom, že si v budoucnu zvolím chirurgický obor, potažmo přímo chirurgii. O mém nástupu se dozvěděl tehdejší primář zdejšího ortopedického oddělení MUDr. Ihor Elyjiw, a to přes mého příbuzného, se kterým se kamarádil. Domluvili jsme si tedy schůzku, po které jsem se pro ortopedii nakonec rozhodl. Upřímně, ani potom jsem stejně nevěděl, co to všechno obnáší, ale svého rozhodnutí do dnešního dne ani do konce své ortopedické kariéry nelituji a litovat nebudu. Naopak, ortopedie je krásný obor, a ještě k tomu v drtivém procentu pacientům pomáháte. Většinou se nejedná o nevyléčitelné nemoci, úmrtí…. Pacienty zbavujete bolesti a zlepšujete jim jejich komfort co se týče pohybu, sebeobsluhy, prodloužení jejich pohybového radia…

Přibližte mi trochu své začátky. Opravdu se začíná tím, že držíte háky? Jaká byla vaše první ortopedická operace?

Začátky na ortopedickém oddělení, a tedy i na operačních sálech jsou jistě na „hácích“. Je to logické, protože operační postupy a návyky musíte nejdříve odkoukat. Pochopitelně nelze začátečníka pustit rovnou k operování s tím, že mu například řeknete, ať se podívá do knížek a podle nich operaci provede. Pak tedy následuje nejprve šití ran a dále pak menší a malé operace a následně postupně přechod k náročnějším operacím pod dohledem a asistencí zkušenějších kolegů.

Na moji první operaci si už opravdu nevzpomínám, ale byly to velmi pravděpodobně halluxy, tedy vbočené palce u nohou.

Za jak dlouho se dá „vychovat“ ortoped?

Co se týče operativy, tak jsem měl to štěstí, že jsem byl na sál vypisován velmi často a dosti brzy právě k i náročnějším operacím. To jsem poznal i před druhou atestací. Jen bych rád vysvětlil, že tehdy byly atestace prvního, poté druhého stupně. Dnes je jen jedna. Ale zpět – bylo vidět, že kolegové z jiných pracovišť neměli takovou frekvenci a počty právě těchto operací. Takže doba, která vedla k mé „samostatnosti“ v oboru mohla být tak 5, 6 let. Doufám, že nepřeháním, také si to již přesně nevybavuji.

Ortopedie je i pro ženy

Jaký je zájem o váš obor a stále v něm dominují muži, jako je ukázané v legendárním seriálu Nemocnice na kraji města, který nyní televize opět úspěšně opakuje?

Ortopedie je jistě fyzicky velmi náročný obor, přesto v něm pracují a najdou si v něm místo i ženy. Většinou se zaměřují nebo aspoň zaměřovaly na dětskou ortopedii, ale samozřejmě vykonávají i další naše operace.

V dnešní době nevím, jaký je zájem o ortopedii mezi studenty, ale ortopedie je určitě jeden z oborů, o který zájem určitě stále je.

Všechno se strašně rychle vyvíjí a medicína rozhodně také. Jaká změna je podle vás nejmarkantnější?

Tak jako celý svět, tak i ortopedie se neustále vyvíjí, a to především novými, progresivnějšími implantáty a technikami. V mých začátcích byly totální endoprotézy cementované, postupně přicházely na svět i první necementované. Toto bylo před historickými pokusy předešlých implantátů, které velmi často a brzy selhávaly. Uběhlo pár let a s dnešními implantáty to s předešlými nelze srovnat. Zažil jsem dost typů totálních endoprotéz, které se v praxi neosvědčily a vývoj šel jinou cestou.

Dnes existuje celá škála různých typů implantátů, bez kterých by v minulosti operace nebyla vůbec možná. Je to důležité i v tom, že se „starý“ implantát (ale i ten nový, moderní) může uvolnit a následuje revizní operace, to znamená náhrada novým, tzv. revizním. Zde ale právě nastal velký posun u těchto typů implantátů a jejich technice zavedení. V tomto bude asi progrese pokračovat, i když mně nyní připadá, že je již vymyšleno všechno. Dle mého bude stále záležet na šikovnosti operatéra, protože když si vybavím určité operace, tak např. robotická chirurgie tyto výkony nikdy nezvládne. Je to můj názor, ale opravdu se nebojím, že by lékaři nebyli potřeba a plně je nahradil robot.

Měl jste Vy nějaký ortopedický vzor?

Nějaký vzor, tak jak to často bývá například u sportovců, herců či zpěváků, jsem neměl. Snažil jsem se co nejvíc odkoukat a pak to provádět co nejlépe. Člověk se asi učí i svými chybami, a i dalšími zkušenostmi, kdy pacienty prakticky až do smrti sledujete a vyhodnocujete, co bylo dobré či špatné. Samozřejmě se musíte zajímat i o veřejnou odbornou diskuzi, kdy své zkušenosti přednáší a poskytují ostatní kolegové v oboru.

Nad seriály se usmívám

Stále ještě trvá boom seriálů ze zdravotnického prostředí. Jak na ně nahlížíte? Je seriál, který je i pro lékaře koukatelný, nebo je to všechno lidově řečeno šmíra?

Na seriály ze zdravotnického prostředí opravdu nekoukám. To, co jsem letmo zahlédl mě utvrdilo v tom, že jde tvůrcům hlavně o to zasadit nějaký mezilidský příběh, vztahy, děj, do atraktivního prostředí, což to medicínské bezesporu je. Jenom taková poznámka – když slyším dialogy s odbornými názvy, a i když mají herci jistě poradce, tak se musím usmívat. Zní legračně, jako by člověk neznající nějakou cizí řeč, četl text poprvé. A samozřejmě i ty kulisy, tedy ateliérové, jsou dosti strojené.

P. S. Nemocnici na kraji města a Sanitku jsem samozřejmě viděl (smích). A líbily se mi. Možná hrálo roli i herecké obsazení. A když už jsme u té filmografie, tak se mi ze zdravotnického prostředí určitě líbil film Skalpel, prosím.

A teď si trochu zavěštíme… Kde vidíte budoucnost svého oboru třeba za 20 let?

Do budoucna se jistě budou opět zlepšovat vlastnosti implantátů, jejich složení, jejich povrchů, jejich snadnější a jednodušší implantace, a tím stále delší trvanlivost v lidském těle. Již nyní jsou ale na takové úrovni, o které se nám před 20–30 lety ani nesnilo.

Děkuji za rozhovor, pane primáři.

No, a my na tento rozhovor navážeme. Již brzy vás zkusíme obohatit v oboru anesteziologie. Díky jednomu panu doktorovi se vrátíme opravdu do historie a možná i zjistíme, co si myslí árař o chirurgovi a naopak. A víte vlastně, proč je operační místo oddělené plentou a u hlavy pacienta sedí právě anesteziolog? Já už ano a byla jsem překvapená. Ale o tom vážně až příště.

Podobné články

Doporučujeme

Další články