Cesta horami nás vede k potoku, který je naším cílem. Opouštíme dosavadní směr a začínáme se pozorně rozhlížet. Podle získaných informací a našich měření se má někde poblíž potok ztratit v nitru země a stát se ponornou říčkou. V roce 1964 se tudy parta trampů ze slavné osady Island vracela nedělním odpolednem z potlachu do civilizace. Moc se jim ale domů nechtělo a navíc dostali chuť na poslední kafe. Sešli proto z cesty do nenápadného údolí a rozdělali oheň. Marně ale hledali vodu, přestože byli přesvědčeni, že jí slyší. Jednomu z trampů, který si říkal Hare, to prý nedalo, sebral ešus a vydal se vodu hledat. Šel snad po zvuku, neboť zmizel v skalní skulině a dlouho se neobjevoval. Trampové Hareho marně volali a hledali. Vypadalo to, jako by se po něm doslova slehla zem. Když už o kamaráda měli opravdový strach, vykoukla nečekaně z díry mezi kameny jeho hlava a pronesla památná slova: "Ponorná řeka!" Takto byly objeveny podzemní prostory, skryté pod mocnou a svrchu na první pohled kompaktní vrstvou nakupených žulových balvanů. Prostory velmi členité a protékané potokem hned v několika větvích. Tento tajemný podzemní labyrint dostal od trampů jméno Valhala.  

Sídlo Odinovo

Takhle si Valhalu představovali umělci (www.valhalla-project.com) Podle nordické mytologie byla podzemní síň Valhala sídlem největšího z bohů – Odina, a hlavně místem, kam po smrti přicházeli váleční hrdinové (einherjové). Valhalla ("Síň padlých") se měla nacházet v severském ráji Ásgardu. Na její střeše, pokryté zlatými štíty, stál jelen Eiktyrni a koza Heidrún. Ze struků kozy neustále vytékala medovina, kterou se einherjové opájeli, když hodovali na slanině z kance Saehrímniho. Každý večer se válečníci obsluhovaní Valkýrami oddávali hostinám i jiným požitkům, přes den pak mezi sebou bojovali, aby byli připraveni na mýtickou poslední bitvu zvanou Ragnarök. Do Valhaly směly Valkýry přivést jen bojovníky padlé v boji. Ostatní muži odcházeli po smrti do  Helheimu, říše bohyně Hel. Tam jim ale nebylo dopřáváno tolika potěšení jako ve Valhale válečníkům. Muži, kteří nezemřeli na bitevním poli, se proto někdy na smrtelném loži nechávali usmrtit mečem či propíchnout kopím v naději, že si je Valkýry přece jen odvedou do sídla Odinova. Až potom jednou přijde konec světa a bitva všech bitev, bitva poslední – Ragnarök, pak z každé z 540 bran Valhaly vyšle Odin 800 těch nejskvělejších válečníků. V boji proti zlu slavně zvítězí, aby mohl být svět obnoven. Vchod do skutečné Valhaly. Mramorová síň je honosná novoklasická budova, kterou dal v letech 1830-1842 postavit král Ludvík I. Bavorský. Stojí u obce Donaustauf nad řekou Dunaj, asi 10 km východně od Řezna. (www.wikipedia.org).  

"To musí být ono!"

Doufali jsme, že Valhalu objevíme aspoň v Jizerkách. Postupovali jsme pomalu podél břehů potoka a nahlíželi s nadějí do každé skuliny mezi kameny. Postupně se však terén stával jen velmi těžko průchozím. Vegetace houstla, balvanů přibývalo, rostla jejich velikost i hloubka děr mezi nimi. Bylo to o zlomení nohy. Škvíry byly zarostlé borůvčím, vlhký mech na balvanech klouzal, padlé a trouchnivějící kmeny stromů překážely. Šlahouny mladých stromků ohrožovaly naše oči, stále členitější terén naše odhodlání. Zastavili jsme na rovnějším a méně zarostlém plácku, abychom posvačili, oddechli si a rozmysleli co dál. Někteří z nás se vydali prohledávat nejbližší okolí, kde by se snad mohl vchod do podzemí skrývat. Jizerskohorská Valhala se skrývá v podzemí zdánlivě obyčejného lesa. (Foto: Leoš Drahota) Pokračoval jsem ještě kus po proudu potoka a brzy zjistil, že se situace nelepší. Pokud půjdeme dál, je jen otázkou času, kdy někdo někam zahučí. Pak jsem ale zpozorněl. V jednom místě potok mizel mezi kameny a dál už jsem ho neviděl. Neviděl, ale slyšel! Vzpomněl jsem si na Hareho. Z otvorů v moři balvanů, vyplňujících celé údolíčko, se ozývalo bublání, šumění i hukot vody, zatímco koryto potoka bylo zarostlé a suché. Nahlédl jsem do několika tmavých dutin a ovanul mě chlad vlhkého proudícího vzduchu. "To musí být ono!" blesklo mi hlavou.  

Kdo se tu schovával?

Když v roce 1964 trampové pojmenovali jizerskohorský podzemní komplex Valhala, netušili, že nejsou první, kdo to místo spatřil. Prvním známým objevitelem balvanovitého labyrintu byl místní skaut a učitel Josef Chroust zvaný Brouk. Popsal ho už v roce 1947. Komory, dómy a síně, kterými ponorná říčka protéká, tu ale samozřejmě byly už mnohem dřív. První lidé, kteří v podzemí nimi mohli hledat útočiště, přišli do Jizerek už někdy před 4000 lety, jak dokládají archeologické nálezy. Josef Chroust tedy možná nebyl prvním člověkem v těchto prostorách, a my už vůbec ne. Přesto nás ve chvíli  nalezení vchodu do útrob země přepadlo objevitelské vzrušení. Valhalu tvoří labyrint podzemních síní. (Foto: Leoš Drahota) Vklouzl jsem nedočkavě do tmavého trojúhelníku mezi žulovými balvany a vzápětí se mi otevřela cesta dál. "Tudy to půjde," vybídl jsem další badatele. Sestupovali jsme stále hlouběji, až jsme uviděli vodu. Stanuli jsme na břehu ponorné říčky, která si tu v skalním loži doslova vyfrézovala koryto obdélníkového průřezu. Ve světle čelovky jsem viděl, že průchod korytem je sice úzký, ale možný. Zapřený o břehy koryta jsem po čtyřech překonal nízký úsek průchodu. Po chvilce nám ale cestu zahradil kamenný val. Oddělili jsme se proto od toku vody, popolezli výš a ocitli se v jiné větší komoře. Nad našimi hlavami spočívala přírodní klenba tvořená z do sebe zapřených žulových bloků. Připadali jsme si jako myši uvězněné v hromadě obřích bochníků chleba.  

Meditace v mikrosvětě

Další otvor pod našima nohama nám umožnil sestoupit o patro níž, zpět k říčce. V prostorné síni padala přes obloukovitý skalní schod a vytvářela malý vodopád. Lehl jsem si na suchý balvan a pozoroval průzračnou tekutinu, jak si s uklidňujícím šuměním a bubláním hledá cestu podzemím. Izolovanost od okolního světa, prostor sám pro sebe, uzavřený mikrosvět. Chvilka zklidnění, soustředěného vnímání... Vydržel bych tu takhle dlouho, ale byl čas dát o sobě vědět těm, kteří zůstali na povrchu. Našli jsme po chvíli novou cestu ven a vrátili se na denní světlo. Vybalili jsme jídlo a doplnili tekutiny. Jirka mezitím objevil a prolezl pár dalších podzemních prostor. Podrobný průzkum a zmapování Valhaly by si žádalo několik dnů. Náš úkol byl ale splněn, naše zvědavost ukojena. Co chtít víc?! Někde se jen těžko proplazíte. (Foto: Leoš Drahota) Délka údolí, kde se potok noří pod povrch země, je asi sto padesát metrů. Celkový rozsah Valhaly je ale mnohem větší díky tomu, že si potok mořem balvanů našel hned několik cest. Podzemní prostory jsou dokonce rozděleny do dvou pater, vzájemně na mnoha místech propojených a položených asi dva až čtyři metry pod úrovní povrchu. Najdeme tu úzké chodby s vodou vymodelovaným dnem, separátní dutiny a komůrky i větší síně pospojované úzkými průlezy. Mezi balvany se skrývají i zdánlivě bezedné šachty, vedoucí kamsi do temných hlubin, či nedostupné dómy, prozrazující se jen náhlým závanem studeného vzduchu z nějaké úzké škvíry. Někde do podzemí z povrchu nečekaně pronikne denní světlo jakýmsi malým "okýnkem", schovaným někde mezi borůvčím, které je ze shora neviditelné.  

Tajemství nevyzradíme

Valhalu během staletí vymlela horská říčka. (Foto: Leoš Drahota) Trampové, kteří Valhalu v roce 1964 pojmenovali, si přísahali, že nikomu, kdo nepatří k osadě, nevyzradí polohu tohoto místa. Svou přísahu neporušili. Valhalu samozřejmě vypátrali na vlastní pěst i mnozí další stejně, jako jsme to učinili my. I my si ale myslíme, že není nutné psát o tom, kde se Valhala skrývá. Lidí je jako máku a míst, kam zatím netrefí, je čím dál méně. Ta místa pak lidé nakonec musejí začít chránit sami před sebou. Obepínají je ploty, osazují mřížemi, zákazy, dveřmi a zámky. Nechtěli bychom, aby něco takového potkalo i Valhalu. Ať si tedy ponorná říčka zachová své tajemství a svou opuštěnost...

(O tajemných místech Česka se dočtete víc v geograficko-badatelském magazínu Moskyt.)