Mnoho takových novinářů v naší minulosti nemáme, byl snad jediným „samorostem“ v našich končinách. Bizarní figury by se našly mezi komunistickými a hlavně kolaborantskými publicisty, ale žádná se nemohla chlubit svými kontakty na Masaryka či jiné velikány té doby. Stříbrný se narodil 14. ledna 1880 v Rokycanech. Jeho rodina je s městem spjata, dědeček zde měl hospodu, jeho otec se živil jako advokátní koncipient. Rodina se přestěhovala do Prahy. Studoval gymnázium, neuspěl a nakonec se mu podařilo dostudovat na vyšší průmyslové škole.

Politicky aktivní byl od raného mládí (možná můžeme říct od dětství), své první projevy přednesl již v 16 letech. Téma jeho prvního projevu mu určili libeňští dělníci – chtěli vědět něco o Nerudovi. Připojil se k Václavu Klofáčovi, který tou dobou zakládal národně sociální stranu. Chodili po vesnicích a snažili se přetáhnout sociálnědemokratické dělnictvo na svou stranu – takové výpravy podle Stříbrného často končily bitkou a mnohdy se vraceli ztlučeni domů, cítili se jako hrdinové, vzpomíná. Vymyslel vychytralou taktiku – vtrhl na nedělní zábavu, přednesl projev a zase odkráčel. To se nelíbilo sociálním demokratům, kteří uspořádali schůzky s názvem „Jiří Stříbrný – svůdce našich žen a dívek“. To, co mělo být jeho popravou, přetavil ve svůj prospěch – na schůzi se dostavil a zcela ji ovládl, po konci se k němu hrnulo ženské obecenstvo, ženy žádaly podpis. Používal jinou totožnost, jeho skutečné jméno bylo Ferdinand, užíval také matčino příjmení za svobodna – Velkoborský. Ve svých 22 letech se rozhodl přijmout pravoslavnou víru. Později tvrdil, že za tím vůbec nebyla víra (stane se známým svým antiklerikalismem), ale nabídka ruských dobře postavených pravoslavných věřících, kteří se zavázali vystavět pro vídeňské Čechy školu, pokud konvertuje k pravoslaví alespoň 2000 lidí.

Jako jeden ze zakládajících členů národně socialistické strany rychle stoupal v její hierarchii. Ve straně měl spory, a to zejména s Edvardem Benešem, který do strany vstoupil daleko později (až v roce 1922). Dostává se dokonce do vlády, získává post ministra železnic. Neudrží se však v úřadu dlouho, vychází najevo, že hrál karty s lidmi, kteří byli obviněni z korupce a rozkrádání. Masaryk mu tehdy řekl: „Doufám, že váš odchod je dočasný a ztrácím vás nerad.“ Stříbrný začínal ve straně vadit, také proto, že jej Masaryk považoval za mnohem schopnějšího, než byl předseda Klofáč. Byl to právě on, kdo rozšířil pomluvu, že je Stříbrný syfilitik. Dokonce přesvědčoval jeho bratra o nutnosti jeho umístění v psychiatrické léčebně – poslední stádium nemoci syfilis se projevuje jakousi demencí a změnou osobnosti. Stříbrný byl po čas kampaně v zahraničí, když se vrátil, ihned šel k lékaři, a potvrzení, že je zdráv, ukázal i Masarykovi. Pomluvy se však šíří rychle.

Fašistická kariéra bulvárního novináře

Stříbrný byl vždy krajně pravicově orientován, vědělo se o něm, že je obdivovatelem Mussoliniho. Když byl ministrem železnic, mnohá jeho nařízení byla velice nacionalistická – němečtí zaměstnanci dráhy se museli povinně naučit do roka češtinu, jinak jim hrozil vyhazov. Vystupoval také proti přijímání Němců do československé armády. To už se rozkmotřil i s Masarykem, v roce 1926 je z národně sociální strany vyloučen. Zakládá vlastní Slovanskou stranu národně socialistickou, několikrát se přejmenuje a v roce 1930 nese konečný název Národní liga a úzce spolupracuje s Národní obcí fašistickou. V té době také začíná podnikat jako vlastník tiskového koncernu Tempo, vydává několik novin a časopisů. Mezi lidmi jsou nejoblíbenější hlavně tři plátky – Polední a Večerní list a Pondělní list. Tyto noviny budily skandál a byly na svou dobu zjevením.
V dubnu 1946 byl zatčen a odsouzen na doživotí. Jeho obvinění byla smyšlená, sám Stříbrný se po čas nacistické okupace stáhl a nebyl vůbec veřejně aktivní. Umírá ve Valdicích 21. ledna 1955 ve věku 75 let.

ZDROJE:

wikipedie, abczech.cz, rozhlas.cz