Nouzový stav, den dvacátý pátý. I v Lucerně, tomto unikátním železobetonovém paláci postaveném před 100 lety, který měl původně sloužit jako hokejový stadion, utichl život. Slyším jen své kroky rozléhající se v labyrintu chodeb a připadám si jako Kafkův neviditelný chodec plížící se jako duch v temnotách a vstupující do zamčených komnat. Hlavou se mi mihnou vzpomínky na první taneční ve Velkém sále, první sklenku vína, první polibek ve stínu mramorového sloupu, první lásky, první zklamání, nedělní odpolední tancovačky, maturitní ples, legendární koncerty. Lucerna je vytetována do srdcí nás všech. Nastoupím do otevřené kabinky stařičkého páternosteru, jehož ozubená kolesa rachotí s pravidelnou setrvačností jakéhosi perpetuum mobile, vyjedu do 5. patra, vystoupám o poschodí výš a vyjdu na členitou střechu, odkud je jedinečný výhled na toto čarokrásné město, z kterého vymizel život a po jehož ulicích pobíhá jen pár jedinců s tvářemi zakrytými rouškami. Vzpomenu si na mé oblíbené francouzské filmy s Jeanem Gabinem, Alainem Delonem a Linem Venturou, kdy roušky nosili jen bankovní lupiči a nostalgicky se usměju. A za okny zas září slunce a usmívá se na nás. Hezký den. Ivan Fíla "NOUZOVÝ STAV"