fb pixel Díl II.: Operace Compass aneb Spojenecký blitzkrieg: Drtivá britská protiofenzíva vyhnala italské síly z Egypta – G.cz
Vyhledávání

Díl II.: Operace Compass aneb Spojenecký blitzkrieg: Drtivá britská protiofenzíva vyhnala italské síly z Egypta

Zdroj: Keating G (Capt) No 1 Army Film & Photographic Unit - This is photograph E 1579 from the collections of the Imperial War Museums (collection no. 4700-32), Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=2939482

Operace Compass, která probíhala mezi 9. prosincem 1940 a 9. únorem 1941, je první velkou spojeneckou ofenzívou v severní Africe. Když italský vůdce Benito Mussolini viděl německé bleskové úspěchy v Evropě, začal pomýšlet na vlastní územní zisky na Balkáně a v severní Africe. Italská armáda v Libyi tak 9. září roku 1940 velice váhavě zaútočila na sousední britský Egypt, jehož strategický význam, zejména ve spojitosti se Suezským průplavem, si italské velení uvědomovalo. Během poměrně krátkého konfliktu na počátku druhé světové války se však Spojencům v čele s Brity podařilo efektivní protiofenzívou drtivě a velice rychle porazit italské síly a vyhnat je z klíčového Egypta.

Jan Fiedler
Jan Fiedler 4.6.2022, 13:10

Britská protiofenzíva

Když byla italská invaze do Egypta v říjnu roku 1940 pozastavena kvůli vyčerpanosti armády, dílčím problémům při postupu, a ne zcela ideálním podmínkám, počítal italský maršál Rodolfo Graziani s tím, že na další postup může Itálie pomýšlet až někdy v polovině prosince. S čím však rozhodně nepočítal bylo to, že jeho oponent, britský generál sir Archibald Wavell, jej předstihne a převezme ofenzivní iniciativu. Když si totiž Britové u města Marsa Matruh všimli, že Italové s dalším postupem otálejí, rozhodli se přejít do protiofenzívy, a to i navzdory asi pětinásobné početní převaze. Naplánovaná operace protiútoku dostala krycí označení „Compass“, zatímco Italové sami sebe přesvědčovali o tom, že Britové utrpěli těžké ztráty a morálka jejich armády je na bodu mrazu.

Britové však žádné extrémní ztráty neutrpěli, ba co víc, již v listopadu připravovali plány útoku. Mezi 7. a 8. prosincem se spojenecké síly určené k útoku začaly shromažďovat, letouny RAF podnikly několik úderů proti italským letištím a válečné lodě začaly ostřelovat cíle na pobřeží. Brzy z rána 9. prosince 1940 se pak rozběhl spojenecký útok na plné obrátky, což zastihlo italské síly maximálně nepřipravené. Zejména 7. královský tankový pluk vyzbrojený tanky Matilda zaskočeným Italům zatápěl. Například vchod jednoho z italských obranných táborů mělo hlídat 23 středních tanků Fiat M11/39, jejichž osádky se ovšem v tu dobu nacházely ve stanech. Britové si tak během opravdu bleskové chvíle připsali na svůj účet první dílčí vítězství.

Efektivita proti zmatku a zmaru

Jako dokonalé srovnání poslouží přehled ztrát na obou stranách – zatímco Italů padlo do zajetí více než 2 tisíce, Britové ztratili „jen“ kolem padesáti mužů. Stejně probíhaly boje i u ostatních italských základen, neboť se italská strana opakovaně dopouštěla stejných chyb. Tábory od sebe byly vzájemně dost vzdáleny a nemohly si v případě potřeby vypomáhat, obranu navíc tvořily povětšinou pěší jednotky, které si s britskými tanky nedokázaly efektivně poradit.

Naopak Britové útočili velice efektivně – takticky rozdělili své síly a přerušili Italům telefonní vedení i přívody vody. Tato efektivita se pochopitelně také promítla do probíhajícího konfliktu, například v bitvě o město Sídí Barrání, kde se Britům podařilo zajmout 20 tisíc italských vojáků a ukořistit 180 děl a 60 tanků. A ztráty na britské straně? Kolem šesti stovek padlých či zraněných vojáků. Série porážek navíc značně podkopávala morálku italské armády, což mělo přesně opačný efekt na armády spojenecké.

Italské jednotky začaly nekoordinovaně prchat na západ a opouštět obranné pozice. Britům se zanedlouho podařilo dobýt také Sollúm a Forte Capuzzo, což v podstatě dovršilo vyčištění egyptského území od italských sil. Bitva o Egypt byla tím okamžikem vlastně „dobojována“, britskému generálu Wavellovi to ovšem nestačilo a rozhodl se pokračovat v útoku až do libyjského vnitrozemí. I zde se Spojencům dařilo, ačkoli se Italům povedlo několikrát silně opevnit, například u pevnosti Bardíja. I v této bitvě však zvítězili Britové, když zajali necelých 40 tisíc Italů a ukořistili značné množství válečného materiálu za cenu asi 500 mrtvých či zraněných. U přístavu Tobrúk se Italů vzdalo přibližně 30 tisíc. Posledními úspěchy operace Compass bylo dobytí Benghází a porážka Italů u Beda Fommu v únoru roku 1941.

Italský debakl

Následně se totiž britské vedení v čele s Churchillem rozhodlo 12. února postup v Libyi zastavit a část jednotek přemístit do Řecka, kde se situace začala obracet nežádoucím směrem. Je otázkou, zdali by tehdy nebylo prozíravější pokračovat v útoku v Africe, Italy kompletně vytlačit z kontinentu a dobře zabezpečit získané pozice, neboť z dnešního pohledu se jeví tehdejší situace v Řecku jako neřešitelná a ani britské posily skutečně mnoho nezmohly.

I přesto si však Spojenci připsali v Africe cenné vítězství, když se jim během nedlouho trvající operace Compass podařilo zajmout asi 130 tisíc Italů, na jejichž straně bylo též 10 tisíc zraněných, více než 5 tisíc padlých. Italská strana přišla také přibližně o 400 tanků, 850 děl a 550 letounů. Britské ztráty ve srovnání s italskými působí skoro směšně, ačkoli se s lidskými životy nedá tímto způsobem kalkulovat – 500 padlých, 1300 zraněných, k tomu 26 vyřazených letadel.

Britská protiofenzíva v severní Africe se stala prvním pozemním vítězstvím Britů za druhé světové války a v Londýně byla dle toho i náležitě oslavována. „Italská zoufalost“ však velice rozhořčila Adolfa Hitlera, který se rozhodl vyslat na africký kontinent německé jednotky. Velením pověřil talentovaného generála Erwina Rommela, se kterým to Spojenci v následujících fázích války neměli ani zdaleka tak jednoduché, jako s Italy během Operace Compass.

Zdroje: Wikipedia, 100+1

Podobné články

Doporučujeme

Další články