Bartolomějská noc vešla ve známost jako chvíle, kdy francouzští katolíci pod přímou patronací krále Karla IX. a jeho matky Kateřiny Medicejské vyrazili do pařížských ulic masakrovat hugenoty. Ti se tam sjeli oslavit svatbu královy sestry Markéty z Valois s předním hugenotským šlechticem Jindřichem Navarrským. Ten byl jako jeden z mála masakru ušetřen s tím, že přestoupí na katolickou víru a sám stejně žádnou moc mít nebude. Paradoxně se právě on o 20 let později stal francouzským králem a Nantským ediktem ukončil konflikt, ve který jeho „krvavá svatba“ vyústila.
Krvavá svatba
Královna Margot, slavný román Alexandra Dumase staršího, vypráví příběh Markéty z Valois a její nešťastné svatby, která odstartovala několikaměsíční vraždění hugenotů francouzskými katolíky. Kniha byla několikrát zfilmována, nejznámější adaptaci má na svědomí Patrice Chéreau, kde Markétu zvanou Margot ztvárnila překrásná Isabelle Adjani. Markéta z Valois ale zas tak krásná nebyla, a i když vychází ze skutečných událostí, celý ten příběh se v reálu odehrál malinko jinak. Krátce řečeno: méně romantiky, více mrtvol. Mnohem, mnohem více.
18. srpna 1572 se v Paříži skutečně konala obrovská událost, svatba Markéty z Valois, sestry francouzského krále Karla IX., s jejím bratrancem Jindřichem Navarrským. Ona byla hluboce věřící katolička, která milovala rovněž katolíka, vévodu Jindřicha de Guise, on byl protestant - hugenot. Jejich svazek byl dílem politiky, který měl po deseti letech náboženských válek ve Francii smířit dva znesvářené tábory. Od začátku tam ale bylo všechno špatně. Ženich se coby protestant neúčastnil několikahodinové svatební mše a většinu obřadu prostál před kostelem. Když si pak s nevěstou měli říct osudové ano, vůbec se na sebe nepodívali a Markéta dokonce ani nepromluvila - byl to její bratr král, kdo jí v trapném tichu položil ruku na hlavu a fyzicky ji donutil přikývnout.
Jistě nepříjemné, ale v dávných dobách ne zas tak nezvyklé. To horší se kulo v zákulisí. Lépe řečeno - Karlova a Markétina matka Kateřina Medicejská vymýšlela, jak dokázat nadvládu katolíků a upevnit moc svého syna (a potažmo sebe) v zemi. Po svatbě následovalo několikadenní veselí v celém hlavním městě. Kateřina ale do Karla od začátku hučela, že teď, když má přední urozené představitele hugenotů pěkně pohromadě v jednom městě, musí proti nim zakročit silou. V Paříži byl přítomen i admirál Coligny, uznávaný vůdce hugenotů, kterého si Karel vážil, proto se mu do toho nechtělo. Nakonec, o Bartolomějské noci 4. srpna, se ale nechal přesvědčit. V hlavním městě Francie vypukla jatka.
Začalo to právě vraždou Colignyho. Toho se na příkaz Kateřiny pokusili zabít už 22. srpna, střelec ho ale pouze zranil. Dokonat dílo se pak povedlo v hostinci u Ponthieu, kde Coligny bydlel spolu s několika dalšími významnými hugenoty. Zpráva o jeho smrti byla signálem pro Karlovy vojáky a věrné katolické šlechtice k masovému zabíjení nicnetušících, bujaré oslavy vyspávajících protestantů. Sám Jindřich Navarrský byl pod příslibem, že přejde na katolickou víru, ušetřen. Posléze se mu ale z Paříže podařilo uprchnout, a to bez manželky, která se stala tak trochu zajatcem vlastní rodiny. Zároveň během masakru přišel o většinu přátel, rodiny i doprovodné družiny. Někteří historici se shodují, že nechat Jindřicha přežít bylo součástí Kateřinina plánu.
Bartolomějskou nocí v Paříži to ale všechno jen začalo. Legitimizované a králem vlastně posvěcené vraždění hugenotů ve Francii probíhalo až do října. Největší masakry probíhaly v Toulouse, Bordeaux, Lyonu, Rouenu a Orléansu. Různé zdroje uvádějí od dvou do deseti tisíc obětí, dobové písemné prameny pak tvrdí, že ve francouzských řekách plavalo tolik mrtvol, že nebylo možné lovit, natož jíst ryby z těch zamořených vod.
Dva dny po masakru bylo potřeba přijít s oficiálním vysvětlením, které by se spolu se zprávami o krvavých událostech šířilo zbytkem Evropy. Karel IX. prohlásil, že zabíjení bylo pouze obrannou reakcí - mělo jít o potlačení hugenotského povstání. I proto byla například reakce tehdejšího papeže Řehoře XIII. na celou věc nadšená - Karel od něj obdržel Zlatou růži a zároveň vznikla pamětní mince, která měla událost připomínat. Některé zdroje mluví o tom, že Řehoř nechal z Andělského hradu vypálit oslavnou salvu, to se ale pravděpodobně nestalo. Když později hlava katolické církve zjistila, jak to bylo doopravdy, postoj vůči Karlově jednání výrazně ochladl. Stejně tak vraždění odsoudili i další evropští šlechtici v čele s Karlovým tchánem Maximilánem II. Habsburským. Jediný, koho celá věc nadchla, byl známý náboženský fanatik, španělský král Filip II. Ten by ale býval nejradši upálil každého člověka jiné než katolické víry.
Takže to, co mělo ukončit deset let se táhnoucí svár, nakonec vyústilo v dalších 20 let hugenotských válek. To všechno kvůli zákeřné a mocichtivé ženské. A ještě paradoxnější je, že konflikt nakonec ukončil král Jindřich VI., což nebyl nikdo jiný než manžel Markéty z Valois Jindřich Navarrský. Možná měla Kateřina svého zetě tehdy nechat zmasakrovat s ostatními hugenoty. Jindřich roku 1598 vydal tzv. Nantský edikt, první listinu ve Francii týkající se svobody vyznání, který zaručoval rovnoprávnost katolíků a hugenotů. O necelých 100 let později pak sice Ludvík XIV. Nantský edikt zase zrušil a protestantské náboženství prohlásil za ilegální, to už je ale zase jiný příběh...
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
