Rčení o tom, že není doktor jako doktor, asi příliš objevné a všeobsažné není. Ale ono je opravdu pravdivé. O tom, že lékaři jsou již z podstaty svého profesního, a hlavně oborového zaměření různí, jsme již navíc psali. Primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení nemocnice v Mostě MUDr. Miroslav Peleška patří k typu lékaře, který za svůj obor dýchá. U áraře celkem trefné. I on je z oné „nemocnice na kraji města“ a byl to on, jenž nám fakt, že právě mostecký špitál a jeho tehdejší zaměstnanci byli jistým předobrazem pro tvůrce legendárního seriálu, připomenul. Co se vlastně skrývá za tím označením ARO? Možná budete překvapení, že se jedná překvapivě o poměrně mladý lékařský obor, byť jeho historie je bohatá.
Sova sem, Sova tam
Jednou z výrazných postav Nemocnice na kraji města je anestezioložka Dana Králová, kterou přesvědčivě hrála herečka Jana Štěpánková. Dokonce i zkušený anesteziolog ocenil, jak věrohodně se zhostila své role. „Tu dýchací masku nasazuje opravdu správně. A některé přístroje, co se v seriálu objevují, si ještě pamatuji z dob, kdy jsem tady začínal,“ vzpomíná doktor Peleška, který je na svém oddělení již více než 30 let, z toho 18 stojí v jeho čele.
Přitom anesteziologii původně dělat nechtěl. I on chtěl být „primář Sova“, ale na ortopedii neměli místo. „K oboru mě přivedla absolutní náhoda, ale nelituji. Zařadil jsem se od těch šikovných mezi ty chytré,“ směje se. Přitom nechybělo moc a stal se praktikem. Právě k praktické medicíně přičuchl na vojně, ale moc se mu to nezamlouvalo. „Chtěl jsem dělat klinickou medicínu a z té se pak směrovat dál na ortopedii, ale místo tenkrát nebylo. Tak jsem nastoupil na vojnu do Chomutova, kde jsem právě k práci praktika přičuchl. Pracoval jsem na velitelství brigády protivzdušné obrany státu jako náčelník zdravotní služby brigády, to je plukovnická funkce a zároveň to byl ale napůl civilní obvod, což mne ujistilo, že je to velmi zajímavá profese, nicméně představa medicíny u mě byla trochu jiná… urgentnější, akčnější. A bylo volné místo na ARO u primáře Peška. Své volby nelituji, je to pro mne doposud velmi interesantní profese,“ přibližuje své začátky doktor Peleška.
Anestezie a intenzivní medicína? Jo, sedí to
A s kým jiným rozebírat anesteziologii a její historii než s někým, kdo je do své práce anesteziologa i po letech doslova zažraný. Sice vám bude místy trochu remcat, že se na vše může vykašlat, ale z jeho slov cítíte opravdu velké nasazení hraničící možná až s posedlostí, která může někdy někomu méně nadšenému a zapálenému lézt na nervy. Ale jako pacient máte jednu jistotu: Tomuhle chlapíkovi se nedá určitě upřít to, že právě pacient a jeho záchrana je pro něj prioritou. A protože potenciální pacienti jsme všichni, tak je to vlastně uklidňující.
Právě ve spojitosti s anesteziologií se dost často používá spojení „intenzivní medicína“. Ale vždyť každá medicína je přece intenzivní, pane primáři? „Musíme si uvědomit, že tento obor se primárně vyvinul ze snahy získat vládu nad bolestí. Je to prostě obor, který se zabývá odstraněním bolesti v průběhu operačních výkonů, plánovaných bolestivých vyšetření. A každá medicína intenzivní není. Pojem intenzivní medicína v tomto slova smyslu a významu znamená zásahy v rozsahu vteřin či minut. A z té anestezie se to vyvinulo proto, že anesteziologové se učili zvládat to, co bylo lékařům z ostatních oborů kdysi v podstatě cizí. Konkrétně tím myslím okamžitě reagovat na změny stavu pacienta v průběhu operačních výkonů.“
Éter? Bombastické!
První výkony v celkové anestezii se odehrávaly na základě použití éteru nebo éterových par. Ta nejzazší historie anestezie a použití éteru jako takového sahá až k Paracelsovi, což je 300 let před první anestezií. Kdo to byl? Švýcar, s vlastním pěkným jménem Philippus Aureolus Theophrastus Bombastus von Hohenheim. Narodil se v roce 1493 v Einsiedelnu a umřel 24. září 1541 v rakouském Salcburku. Za svůj život tento alchymista, astrolog a lékař učinil několik důležitých objevů a předznamenal vznik novodobého lékařství. Blýsknul se mimo jiné při léčbě syfilidy, kdy poukázal na účinnost vnitřně podávané rtuti v přesně odměřených dávkách. V této souvislosti se mu připisuje tvrzení, že jed od léku odlišuje pouze podávané množství. A taky prý jako první experimentoval právě s éterem. Bombastické, co?
Ale zpátky k historii anestezie. „První inhalační éterová anestezie proběhla 16. 10. 1846 a podal ji člověk jménem William Thomas Green Morton a podal ji pro vynětí tumoru v čelistní oblasti člověku, kterého by jinak nešlo vlastně operovat. Bylo to v americkém Bostonu. Zajímavé je, že za 113 dnů byla podaná poprvé ta samá forma anestezie na území zemí českého království a nebylo to v Praze, jak si mnozí Pražáci mylně myslí, ale první byla podaná v Brně, a to 4. února 1847. V Praze pak byla podaná druhá anestezie na našem území, a to 7. února. Podal ji mnich, člen řádu milosrdných bratří, Celestýn Opitz. Ten nebyl lékař, ale magistr chirurgie, což chirurgům vlastně zůstalo dodnes. „Je to vlastně takový spolek lazebníků,“ směje se doktor Peleška. Jen na vysvětlenou – právě vztah „chirurg versus anesteziolog“ je taková zvláštní disciplína. Špičkují se mezi sebou, co to jde, ale přitom obě strany ví, že bez sebe fungovat nemůžou.
Ale zpět k mnichu Opitzovi, který sice nebyl doktorem medicíny, on ji totiž nedostudoval, ale byl i tak vrchním lékařem dnešní nemocnice U Milosrdných na pražském Františku. Hned 9. února byla podaná v návaznosti třetí anestezie u nás, a to doktorem Hellerem v Olomouci. Doktor Peleška ale také dodává, že se nedlouho potom objevují první zmínky o úmrtí v souvislosti s anestezií. V té době také dochází k vylepšování celkových postupů a také pořád ještě platilo, že základem úspěchu operace, byť i v celkové anestezii, byl rychlý a zručný chirurg. A to platilo po dlouhá léta. Vidíte, jsou to spojené nádoby, o tom není pochyb.
Na začátku byli zřízenci s jeptiškami
Určitě není bez zajímavosti, že ještě před druhou světovou válkou vedli celkové anestezie sáloví zřízenci nebo třeba jeptišky, které byly školené v podávání inhalačních éterových anestezií nebo anestezií chloroformem prostřednictvím Schimmelbuschových masek. „Ono to takhle v zásadě pokračovalo až do padesátých let minulého století,“ přibližuje doktor Peleška klikatou cestu svého oboru a pokračuje: „Když se ale budeme bavit o dalším vývoji oboru na našem území, tehdy tedy na území Československa, tak první opravdu anesteziologové, jak je vnímáme dnes a kde se dá datovat jakýsi start té soudobé anestezie, tak ty jsou spojené se jménem Lev Spinadel. To byl lékař, který přišel po válce z Velké Británie. Právě tam už byl opravdu školen jako anesteziolog a přinesl si něco, čemu se říkalo Ombrédannův přístroj nebo chcete-li Ombrédannova koule. A pokud si dobře pamatuji, tak úplně první anesteziologické oddělení u nás právě díky němu vzniklo 1. ledna 1948 v Praze v tehdejší Vojenské nemocnici č. 1, což je dnešní ÚVN. Bylo to oddělení o jednom lékaři a jedné zdravotní sestře. A byl to právě tento chlap, který si vytyčil cíl, že bude uplatňovat moderní anesteziologické postupy, ale také, že v Československu tento tehdy mladý lékařský obor prosadí. Svého cíle dosáhl, když se v roce 1954 stala anesteziologie nástavbovým lékařským oborem.“
Úplně závěrem ještě něco k doktoru Spinadelovi. Jeho život byl celkově dost dobrodružný. V dětství zažil v rodné Moldávii protižidovský pogrom, spolu se svým bratrem prchl do Československa, kde vystudoval medicínu. Pracoval jako gynekolog, praktik, znalosti měl i z pediatrie. Hned po vypuknutí druhé světové války prchnul do Francie a následně do Anglie. Působil tam jako vojenský chirurg v československé zahraniční armádě. Měl plán dostat se k československé jednotce v Sovětském svazu, což se mu ale nepovedlo. Se souhlasem prezidenta Edvarda Beneše vstoupil tedy do britské armády. Jak to bylo dál, to už řekl primář Miroslav Peleška. Už snad jen opravdu poslední doplnění. I tento „otec zakladatel“ tuzemské anestezie se v Anglii rozhodoval mezi chirurgií a anesteziologií. K čemu se přiklonil, to už víme. A taky víme, že chirurg a anesteziolog si vzájemně kolikrát nic nedarují, ale přitom je jim jasné, že jeden bez druhého na operačním sále mnoho nezmůžou, a že respekt je jak na jedné, tak na druhé straně. Nebo by tedy určitě být měl, o tom žádná. Protože i v medicíně platí ono pověstné „každý chvilku tahá pilku,“ a každý umí něco, že, páni lékaři? Jestli je to jinak, tak mi prosím neberte tu iluzi a nechte mne dál snít… Když už jsme u té anestezie…
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
