Jasně, všichni jsme se toho párkrát dopustili. „To je skoro tak hrozný jako Kabáti.“ Nebo „To už můžu rovnou začít poslouchat Kabáty jako správnej buran.“ Teplická rocková formace se prostě stala vyloženě symbolem pro primitivní pivní bigbeat. A pro spoustu lidí zřejmě i oprávněně – poslouchají prostě sofistikovanější hudbu. Nebo si to aspoň namlouvají. Nemůžu se však ubránit dojmu, že drtivá většina Kabát-hejtrů se prostě jenom veze na určité vlně negace a pomalu vlastně ani sama neví proč.  

1. Adam Mišík a další slizké disko napodobeniny západu

Řekněte mi, že se mi tohle jenom zdá. Prosím! Jak někdo může brát tuhle zrůdnost vážně? Co všechny ty vtípky o Justinu Bieberovi? Výsměch starým hitovkám Michala Davida? To už neplatí? Adam Mišík má totiž ve své hudbě dost od obojího. Proč většina recenzí na jeho „tvorbu“ pouze zahrává do autu fakt, že se jedná o koktejl, který je kombinací zvratků po středoškolském večírku pubertálního výrostka a zaschlého spermatu na mixážním pultu onanistického producenta? Dočteme se pouze o „špatné výslovnosti“ a možná o „trochu úzkém zaměření na teenage publikum“. WTF? Při vší úctě ke zpěvákově otci Vladimíru Mišíkovi bych hudbu jeho ratolesti shrnul asi takto: Juchavá diskotéka, při které se vám chce vystřelit si mozek z hlavy, texty v podobě veršovánek na úrovni páté třídy a znovu trochu pederastní cílení na děvčata školou povinná. A tomuto česká rocková, popová a indie smetánka blahosklonně tleská. Ani hudební kritika nezůstává pozadu. Takže samozřejmě Adam Mišík je vlastně fajn interpret, který posouvá českou scénu blíže západu (jestli je tohle pravda, tak se mé hudební zraky radši obrací třeba k Africe, i přes všechnu tu vymyšlenou ebolu), a z primitivní plytké a tupé hudby budeme stále vinit Kabáty. No, když myslíte...      

2. Marpo a další primitivní „hip-hopeři“

Testosteron vyhnaný posilovnou se dá ještě odpustit. Chtěně drsný hlasový projev, který zní, jako by měl interpret vlivem onoho vyhnaného testosteronu skutečně koule až v krku, se dá ještě jakžtakž odpustit také. Ale ty texty? Primitivní agrese na bázi školáckých rýmů a rádoby ghetto postojů se snoubí s vyloženou stupiditou a ano, i buranstvím. Že Marpo není žádný myslitel je poznat už na první poslech. Vzhledem k existenci zrůdiček, jako je Leo Beránek, bych se nad dalším takovým umělcem nejspíš ani nepozastavil, ale Marpo je bohužel považován za plnohodnotného interpreta na poli domácího hip-hopu. Samozřejmě, že srovnání s králem stupidních říkanek je trochu přehnané, nicméně je zarážející, že i "náš vyjebanej hood" a další primitivnosti, které Marpo vytváří, jsou tolerovány těmi samými lidmi, kteří jsou schopni jako ukázku českého hudebního buranství uvést právě Kabáty. Ti se ale aspoň většinou netváří, že jsou něco víc než pijácký rock s metalovými kořeny.      

3. Stupidní texty českého mainstreamu

Víte, co je ještě horší než slaboduchý pokus o umění? Slaboduchý pokus o umění, který se snaží tvářit sofistikovaně. A to je přesně případ textů celé vlny českých kapel. Tvorba, která si ve svých mokrých snech myslí, že vytváří surrealistickou poezii, se pořád ne a ne ráno probudit, aby zjistila, že došlo pouze k samovolnému výronu semene a že už je čas vstávat do školy, kde ji naučí, co ono slůvko surrealismus doopravdy znamená. Ať už se jedná o kapky (zlatého) deště prýštící z otvorů hrdinů Kosteleckých uzenin, kteří se na táborech Babiš-jugend poplácávají pateticky po ramenou, jak se jim to ale povedlo dobře napodobit tu Mňágu, nebo o vyloženě idiotská prepubertální říkadla o šroubech (škoda, že tentokrát ne do hlavy) a maticích v režii plzeňského blicího popu, z většiny těchto výtvorů si můžeme odnést pouze dva pocity. Buď se autoři snažili být za každou cenu abstraktní i na úkor smysluplného obsahu a tváří se, že se jedná o vysoce sofistikované umělecké dílo, anebo otevřeně přiznávají své lyrické buranství, pravděpodobně proto, že jiný text než lahodící primitivní mase napsat nedovedou. A i jestli ano, není to poněkud smutné? Pardon, ale když se v porovnání s touto žumpou zaposlouchám do textů těch „strašlivě buranských“ Kabátů, nedostaví se ten pocit trapnosti, který mám při poslechu Mandrage nebo podobně úspěšných českých výplodů. Nechci z těchto Tepličáků dělat kdovíjaké umělce, ale poměr mezi například Kryštofem a Kabáty bych přirovnal k poměru mezi četbou největšího českého spisovatelského podvodníka Michala Viewegha a četbou alkoholicky upřímného Jana Pelce. Přeberte si to. Nebo možná přečtěte. Tedy aspoň toho Pelce, Viewegha radši ne.      

4. Daniel Landa

A jsme u ultimátního krále všech buranů, vládce všech pivních rasistů, vévody české malosti a knížete primitivního pseudopatriotismu. Jak proboha někdo ve světě, ve kterém aktivně existuje Daniel Landa, může považovat kapelu Kabát za buranskou? Smutné je, že drtivá většina nemyslících fanoušků české rockové hudby považuje Landu bezmála za hudebního génia. Jen málokdo se zamyslí nad hudbou, která zpravidla těží z vykradených postupů a šikovných producentských aranží (a to jen na prvních deskách, ty pozdější už objektivně nestojí ani za zmínku) a především nad texty, které se neuměle a neohrabaně pokoušejí vyjadřovat slovy proces autorova myšlení – představuji si pár ozubených kol v mozku, ze kterých se kouří, jak o sebe navzájem drhnou a snaží se cosi vyplodit. Jak už to ale bývá, výplod takto urputného snažení patří zpravidla spíše do záchodu než do éteru rádií. To už ale veřejnost nevnímá. Landa použije v textu dva tři poetické výrazy, jednu poněkud vulgární silnou frázi, která zaujme posluchačovu pozornost a pár odkazů na českou historii – a má u průměrného fanouška vyhráno. Zvláště v oblibě je hrdinská tématika husitů – jejich vraždění, znásilňování a drancování už ale Landa nezmiňuje. Další ornou půdou je například Bílá Hora (jo, tam jsme jim to tenkrát nandali, ehm…), první a druhá světová válka nebo prostředí pouličních bitek (kde záměrně nezmiňuje konkrétní detaily své vlastní polo-náckovské minulosti). Celkové vyznění doplněné o Landův obhroublý chraplák z hospody čtvrté cenové kategorie (jako bychom znovu slyšeli jeho: „Já z nich vojáky udělám!“ z Černých Baronů) dotváří silně buranský obrázek o tvorbě tohoto barda z lidu. Ale Kabáti jsou tu ti primitivové? No já tedy nevím.     Kapela Kabát je jakýmsi obětním beránkem české pseudokultury, která dovoluje většinové posluchačské obci poslouchat bez uzardění kupu hnoje, jenž je jim servírován jako vrcholová kvalita. Když si dostatečně zanadávají na Kabáty, můžou pak poslouchat a adorovat spoustu výše uvedených nesmyslů bez výčitek svého kulturního svědomí. I když popravdě pochybuji, že jim ještě vůbec nějaké zbylo. Možná by už bylo načase začít hanit skutečné dno české hudby a ne se zbaběle schovávat za snadný terč.   To skutečné dno české hudby najdete třeba  TADY.