Zpátky v čase: Jaké byly Velikonoce a tradice před mnoha lety?

Velikonoce a Svatý týden je nejvýznamnějším obdobím křesťanského liturgického roku. Předcházející období půstu, připomínání smrti a vzkříšení Ježíše, ale také staré pohanské zvyky a tradice. Jaký význam mají jednotlivé dny Svatého týdne a jak vypadaly Velikonoce v minulém tisíciletí?

Svatý týden začíná Květnou nedělí, kdy se tradičně nosí jívové proutky do kostela, a končí nedělí Vzkříšení – Velikonocemi. Jednotlivé dny mají svá jména (Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota). Svatým nebo také Pašijovým týdnem je nazýván proto, že během liturgie se připomíná vrchol Ježíšova života – jeho smrt a vzkříšení.

Nejprve Škaredá nebo také Sazometná středa. Ta byla dnem vymetání komínů a starých nešvarů. Lidé se v tento den podle pověr tudíž nesměli mračit nebo se budou mračit po všechny středy v dalším roce! Jídlo na talíři mělo tento den vypadat nepovedeně a ošklivě.

Zelený čtvrtek byl ve znamení zelené stravy. V tento den se jedlo pouze zelené jídlo - špenát s vejci, hrách s kyselým zelím, do jídla se navíc přidávaly kopřivy, aby byl člověk po celý rok zdravý. Večer se při liturgii naposledy rozeznívaly a následně utichaly kostelní zvony a varhany až do Velikonoční noci, která je ze soboty na neděli. Zvuk zvonů nahrazovaly řehtačky vesnických kluků. Ti procházeli vesnicí kolem páté ráno, řehtali a dělali hluk klacky, aby lidé nezaspali. Odměnou jim byla darovaná vajíčka, peníze nebo pečivo.

Velký pátek je dnem Kristova ukřižování a je spojován s nezměrnou magickou silou. V tento den se mají podle pověr otevírat tajné skrýše v horách a vydávat své poklady. Na Velký pátek se držel velice přísný půst a nesmělo se nic půjčovat, protože půjčená věc by mohla být očarovaná. Také se nesmělo hýbat se zemí (rýt, kopat) ani prát prádlo. Před východem slunce se lidé umyli v potůčkách, aby nestonali. Za obrazy, kříže a do osení se zastrkovaly větvičky kočiček. Odpadlé pupeny kočiček se polykaly jako ochrana před bolestí v krku. Hospodáři ještě před rozedněním zapichovali do osení posvěcené jasanové pruty, aby tak zajistili svým polím úrodu.

Bílá sobotní noc byla ve znamení pálení Jidáše. Před kostelem se rozdělal oheň vykřesaný jiskrou a na něm se následně pálily loňské posvěcené kočičky. Vyhaslé uhlíky si lidé dávali doma za krokev, aby jim do chalupy neuhodil blesk. Také se tento den pekla velikonoční nádivka, bochánky a především jidáše.

Nedělním Božím dnem velikonoční svátky vrcholily. V každém stavení se slavnostně prostřel stůl a z kuchyně se začaly valit vůně čerstvě pečených buchet, mazanců, což se dříve, kromě svátků, tak často nestávalo. Připravovaly se vajíčka pro koledníky. Poté přicházely na řadu tradiční zvyky na oslavu života a znovuzrození. Děti v krámcích na náměstí nakupovaly nové šaty, aby je beránek nepokakal. Chlapci chodili na koledu s mnohdy až dva metry dlouhou pomlázkou. Zpívali kolegy a šlehali holky, aby neuschly. Koledovat chodil opravdu každý. Vykoledovaná vajíčka nebyly jenom symbolem Velikonoc, ale také nového života a znovuzrození.

„Chlapci šli husím pochodem za sebou a měli tři „pány“. Kdo vystoupil z řady, toho páni zapisovali pro přestupek, a byl-li někdo třikrát zapsán, dostal při konečném dělení o jedno vejce méně. Vejce se vyhrávala na druhých kolednících „sekáním“. Vejce se položilo na zem, a ten, který jej chtěl získat, se jej vstoje snažil zasáhnout drobnou mincí. Všechny mince, jimiž se netrefil, získával majitel vejce. A když se trefil, tak změnilo majitele vejce,“ vzpomíná na své dětství a koledování ve 20. letech Václav Eisenreich. V některých sousedních vesnicích byly dokonce nepsaných pravidlem určeny teritoria, kam až kteří koledníci mohli na koledu.

A TADY máte recept na výborného velikonočního beránka.


Komentáře