Ze soukromého deníčku Kim Čong-una

Vládce Severní Koreje, Kim Čong-un, je považován za všehoschopného diktátora, který se neštítí ničeho a je nebezpečný nejen pro svou zemi, ale i pro celý svět.

Obrázek uživatele Dominik Landsman
Erudovaný glosátor a arbitr všeho, toho času na mateřské dovolené.

Ve skutečnosti je to jen obyčejný kluk se srdíčkem na dlani, kterého akorát svět nechápe. Pojďme si krátce zalistovat jeho deníčkem.

7:30 – Můj milý deníčku. Tak je tu další den. Dneska cítím v kostech, že se mi to vladaření bude dařit. Já to vím, můj milý deníčku.

Dnes je krásné ráno. Na nebi vyšla duha. Taková hezká barevná. Okamžitě jsem dal tu duhu odstranit, jelikož duha je kapitalistická svině. Jasná sabotáž. Hned jsem celou věc nechal prošetřit a vyslal své generály, aby na to dohlédli.

8:00 – Můj milý deníčku, máme viníka duhy. Nějaký sedlák, který pod duhou sázel brambory. Kde vzal brambory? Jasně jsem deklaroval, že se musíme všichni uskromnit, protože imperialisti jsou za dveřmi. Můj předvolební program zněl jasně: Přinesu vám prosperitu, zářnou budoucnost a hladomor. A teď mi tu nějaký sedlák sází brambory. Určitě dostal brambory od Američanů, aby instaloval duhu. Nechal jsem sedláka popravit. Duhy tady trpět nebudu.

8:30 – Ke snídani jsem si dal test balistických raket. Ještě na tom naši vědci musí zamakat, protože to jsou jenom makety. Natočili jsme z toho ale hezké video. Ve střižně k tomu přidáme nějaké výbuchy z Bondovky nebo Ramba, a pak to pošleme amíkům, aby se udávili vzteky.

9:00 – Můj milý deníčku. Mám radost. Vážil jsem se a vypadá to, že jsem zhubnul padesát kilo. Je to příjemná změna. Na té původní váze jsem vážil pokaždé hodně přes metrák. Byla to imperialistická váha. Nechal jsem ji odstranit a pořídil jsem si novou. Ta váží už správně. Mám 55 kilo a nikdy jsem se necítil v lepší kondici.

9:30 – Přišel za mnou John. To je jeho přezdívka. My Korejci máme tak zkurvená jména, že to nejde většinou ani vyslovit, natož napsat. Proto jsem všem přidělil přezdívky, které si pamatuju. Každý je John. Tenhle John je můj ministr propagandy. Zase mě žene někam do továrny, kde mě bude fotit, jak se usmívám, tahám za páčky, o kterých vím hovno, a spolu s ostatníma pracovníkama, kteří se rovněž usmívají, ač mají hlad a já je hned potom popravím, protože je to tak trošku můj fetiš, budeme dělat, jak je ta práce v továrně strašně parádní věc.

9:40 – John zase povolal kadeřníka. Já mu říkal, že v tom účesu vypadám jako kokot, jenže on tvrdí, že potřebuju nějaký zapamatovatelný účes. Jako měl třeba Hitler. Knírek jsem rezolutně odmítl. Už z toho důvodu, že mi nerostou vousy. Páska přes oko mi přišla moc pirátská. Tak holt mám účes jako idiot. Podle Johna je to ale kurva píár jak svině.

10:30 – Tak jsem se byl právě fotit v továrně. Ty vole ta továrna byla normálně namalovaná na papundeklu. Páčky byly z molitanu. My tady nemáme továrny nebo co? To už jsme tak v prdeli? No nic. Fotky jsou moc hezký. Všichni se usmíváme, děláme, že pracujeme a tak. John chtěl za nás vypustit bílé holubice a poslat mezi nás několik koťátek, protože ty vole píár a tak, ale než nám koťáka donesli ze skladu, hladoví sedláci je sežrali. Tady v tý díře člověk nemůže mít nic hezkého. Všechno mu sežerou. Všechno. Chátra to je. Přitvrdím.

11:30 – Právě probíhá zasedání bezpečnostní rady s generálama. Vyhodnocujeme náš jaderný program. Jadernou bombu máme. Bylo ale málo jaderného matriálu, tak jsem tam nechal přidat několik kilo barevných flitrů, šampon na vlasy a dvě dýmovnice. Aby to mělo jakože pořádný efekt.

12:00 – Můj milý deníčku. Právě máme rodinný oběd. Je to tu takové prořídlé. Od té doby, co nechávám zabít členy své rodiny, jsou ty rodinné obědy takové nijaké. Teď tu sedím sám a naproti mně se klepe strachy sestřenice, kterou jsem zapomněl dát popravit.

13:00 – Pravidelný čas na to vystrašit svět. My Severokorejci jsme hrdý národ. My už nemáme co ztratit. Máme zde hlad, strach, bídu a mě. My si můžeme dovolit hrát vabank. Nechal jsem nastoupit armádu, aby se celý svět podělal strachy. Ve střižně potom musíme armádě přidělat zbraně, protože s klackama a košťatama moc strachu nenaženou. To mi pak připomeň, můj milý deníčku. Za chvíli proběhne test rakety země-země s doletem až tisíc kilometrů. To se těším. To bude paráda.

13:20 – No, raketa země-země s doletem až tisíc kilometrů vzlétla majestátně do výšky dvou metrů, a potom se rozbila. To tady v týhle prdeli nemáme něco, co funguje? Minule raketa země-země explodovala už při přepravě na start. Za tohle budou padat hlavy. Nechal jsem popravit sedm generálů, kteří si vytáhli nejkratší sirku, a taky kuchaře, protože jsem teď fakt smutnej Kim a potřebuju se uklidnit.

Mám sto chutí nechat popravit nějakýho svýho strejdu, jenomže ti už jsou všichni popraveni. Vlastně ne. Jeden můj strejda je v pracovním táboře. Hned pro něho pošlu vrtulník.

14:00 – Vrtulník mi přivezl strejdu z pracovního tábora. Byl z toho nadšený a usmíval se. Nechal jsem ho odpálit v autě.

15:30 – Právě jsem se díval na zpravodajství v televizi. Ten moderátor mi přišel málo afektovaný. Jako jo, křičel, vyhrožoval USA a podobně, ale vůbec jsem neviděl, že by do toho dal srdíčko. Nechal jsem ho popravit.

16:30 – Nový moderátor zpravodajství se mi líbí. Křičí ještě víc než ten minulý. Neustále vyhrožuje USA a dokonce se výhružně bodal nožem do dlaně. Takhle si to představuju. Tu přidanou hodnotu. S tím se člověk musí narodit.

18:00 – Právě jsem hodinu na ulici hledal Johna. Měli jsme sraz u kavárny. My tu ovšem kavárny nemáme, tak jsem ho hledal všude možně. Ty vole, to je nejhorší. My Korejci totiž všichni vypadáme úplně stejně. Navíc jak všichni chlapi patolízalsky kopírují můj kokotský účes, připadám si, že po ulicích chodím jenom já.

18:30 – John mě zase uvrtal na focení v sirotčinci. Že to bude vypadat hezky v televizi. Podivil jsem se, že máme vůbec nějaký sirotčinec. John mi potvrdil, že jsme ho neměli, tak ho musel rychle udělat. Sehnal nějaká děcka. Jejich rodiče nechal popravit, aby to byly opravdoví sirotci, a teď se tady s nima fotím. Já tyhle ty píár věci nikdy nepochopím.

20:00 – Povečeřel jsem dietní půl kila bůčku, dva hamburgery a kaviár. Ty vole, všechna ta svoloč si stěžuje, že nemají co jíst, že je hladomor a podobně. Vypadá snad půl kila bůčku a kaviár jako hladomor? Já teda hlad rozhodně nemám. Jestli mají hlad oni, tak se měli líp učit a stát se taky diktátorem.

21:30 – Půjdu už pomalu spát. V televizi nic moc nedávaj. Jenom mě, jak jedu na koni někde po louce. To už opakujou. To dávali včera. I když možná to je druhý díl. Těžko říct. Možná to je ale někdo úplně jiný. Jak jsem říkal, my Korejci vypadáme všichni stejně a čert aby se v nás vyznal. I když – kde by někdo jiný vzal koně?

21:40 – Telefonoval jsem Trumpovi. Když to vzal, zakřičel jsem na něj „Smrt Americe!“ a zavěsil jsem. Jsem čtverák. Tyhle vtípky mě baví. No, půjdu už spát. Jsem tak unavený, že vynechám noční popravy. Ty bývají docela romantické. Zítra je taky den. Je to fakt řehole být diktátor. Někdo to ale dělat musí.

A TADY se můžete podívat na zápisky z deníčku Donalda Trumpa.


Komentáře