Veselé výročí: před pětatřiceti lety zdechnul Brežněv

Muž nápadně podobný orangutanovi byl sovětskou obdobou Hitlera. Napáchal tak obrovské množství zla, že jeho smrt byla stejně veselá jako třeba Hitlerova.

Obrázek uživatele Ivan Brezina
„Svět patří těm, co se neposerou.“

Leonid Ilijič Brežněv byl generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS). Éra přísně konzervativního komunisty a dogmatika je dnes historiky spojována s hospodářskou stagnací SSSR, utužováním poměrů a masivním zbrojením. Takzvaná „Brežněvova doktrína“ byla postavena na agresi.

V srpnu 1968 Brežněv poslal okupační tanky do Československa, přičemž zahynulo 406 našich spoluobčanů. Přímým důsledkem byla normalizace, která zničila životy dvou generací Čechů s Slováků. V prosinci 1979 Brežněvova armáda přepadla Afghánistán. Podle Wikipedie to způsobilo smrt 600 000 – 2 000 000 Afghánců, asi tři miliony utrpěly zranění a asi 6,5 milionu Afghánců uprchlo ze země.

10. listopadu 1982 Brežněv ve věku 76 let zdechnul na infarkt myokardu. Pošel, zcepeněl, našponoval… Je jedno, jaký termín běžně vyhrazený zvířatům použijeme, stejně jako je to jedno třeba u Hitlera. Člověk, ktarý napáchá tolik zla, prostě přestává být člověkem i na čistě jazykové rovině. Brežněv, Hitler, Stalin nebo třeba Gottwald nezemřeli, nezesnuli ani neodešli. Prostě chcípli. V jejich případě rozhodně neplatí „O mrtvých jen dobré.“

I Brežněvův odchod z tohoto světa byl tragikomický. Sádlem zalité tělo nejdřív propadlo dnem rakve. Zdechlého Brežněva tedy dali do rakve s plechovou výztuží, ale ta byla tak těžká, že při ukládání do hrobu nosičům vypadla. Zdechlý Brežněv tak přímo před televizními kamerami žuchnul do hrobu jako do pekla. Prostě se ozvala rána a zmizel pod zemí.

Z Brežněvova zdechnutí se můžeme radovat i zcela věcně. Kdyby totiž nezdechnul, v SSSR by se po krátkých extempore Andropova a Černěnka v březnu 1985 nedostal do čela Gorbačov, za jehož vedení sovětská říše zla definitivně zkolabovala. Jen díky Brežněvovu zdechnutí tedy dnes žijeme ve svobodné zemi.

Závěrem osobní vzpomínka: v listopadu 1982 jsem byl v prváku na gymplu a chtěl jít na koncert Abraxasu. Zrušili ho, že prý je státní smutek. A přitom jsme se všichni v duchu smáli. Ten zrušený koncert jsme rádi oželeli...

A TADY se podívejte na 17 tajných tváří sovětské erotiky.

Komentáře