Tip na velikonoční výlet. Údolí naivního češství

Obrázek uživatele Ivan Brezina
02.4.2018, 08:04

Ve škole nám kdysi namluvili, že umění je Mona Lisa a kýč je barevný sádrový trpaslík na zahrádce. Jenže umění se často s kýčem prolíná. Zajeďte si to prohlédnout do odlehlého a málo známého údolí Českého ráje.

Nedaleko hradu Valdštejna najdete na modré značce samotu utopenou v lesích. Roubené stavení, které se z ničeho nic objeví na louce za zákrutem cesty, bylo dříve nazýváno Jarošova rychta. Dnes mu nikdo neřekne jinak než Kopicův statek. A právě bizarní dílo Vojtěcha Kopice (nar. 1909) je důvodem, proč byste se sem měli vypravit.

DSCN3556 Přemysl Oráč (foto Ivan Brezina) Rodák z Vadína u Havlíčkova Brodu v osmi letech osiřel a přestěhoval se k tetě do Turnova. V roce 1932 se přiženil na bývalou Jarošovu rychtu. Lidový mudrlant a písmák miloval vlastenecké knihy - přečetl prý celou vesnickou knihovnu o 1200 svazcích. Právě proto také těžce nesl obsazení Československa hitlerovským Německem. Na podzim roku 1939 vzal poprvé do ruky krumpáč a odešel hledat lék na zklamání a smutek do nedalekých pískovcových skal. První plastikou, kterou tu vytvořil, byl svatý Václav. Kopicova víra v lepší časy se postupně přetavovala do celé galerie desítek postav českého národního panteonu.

Naivní "obrozenec"

DSCN3570 Český lev (foto Ivan Brezina) Ve skalním údolíčku jen pár desítek metrů pod statkem dnes můžete po neznačené cestě putovat mezi zkamenělými symboly naivně obrozeneckého češství. Najdete tu Jana Husa, Karla Havlíčka Borovského, Jiřího z Poděbrad, Jana Ámose Komenského, Juraje Jánošíka, Anežku Přemyslovnu... Jejich bizarní poetiku dotvářejí vlastenecká hesla, verše a lidové moudrosti. „Život je cesta trnitá, nikdy nebude lepší najitá. Když vytrváš - všechno překonáš," čteme na začátku skalní galerie. Opodál Přemysl Oráč říká: „Rodné brázdy v šíř i v dál, co mi vás jen pán Bůh dal, co já vás naoséval, naoral!" Baculatý Amorek s lukem varuje: „Každého trefím!"

DSCN3555 Partyzán, kterému urazili hlavu (foto Ivan Brezina) Bájeslovné a vlastenecké ikony doplňují postavy z Kopicovy současnosti - vedle svatého Vojtěcha spatříte ruského partyzána, kousek od Cyrila a Metoděje se tyčí plačící lidická matka s dítětem. Čas od času se ze skal vynoří i nejrůznější zvířata. Lva, jehož oči vytvořil z barevných skel, prý Kopic vytesal poté, co navštívil zoo ve Dvoře Králové. Jednu ze skal Kopic přetvořil v perníkovou chaloupku, do další zase vytesal velké kostelní varhany. Na tento nástroj prý toužil hrát od dětství, ale otec mu to zakazoval, protože muzikanty považoval za lumpy. Teprve v dospělosti si pořídil staré harmonium. Pamětníci vzpomínají, jak se jeho velebné tóny nesou lesem a vytvářejí mystickou atmosféru, která ke statku každou neděli odpoledne lákala desítky návštěvníků. Tehdy prý byl Vojtěch Kopic nejšťastnější. Hosty prováděl přírodní galerií, vyprávěl jim příběhy jednotlivých historických postav a byl rád, že jim svým dílem může předat vlastenecké poučení.

Barbarské ničení skal?

DSCN3610 Lidické ženy a děti (foto Ivan Brezina) Kopicovy útěky do skal trvaly dlouhých čtyřicet let. Důvod k tvorbě neustával - po únoru 1948 jen jeden útlak vystřídal druhý. Právě víra v lepší časy ho nutila k usilovné práci. V okupačním roce 1968 tak třeba přibyla jezdecká plastika T. G. Masaryka. Na podzim 1978 se ke stoletému výročí otevření Národního divadla rozhodl vytvořit plastiku kněžny Libuše, věštící slávu Prahy. Zůstala nedokončena. V prosinci téhož roku totiž Vojtěch Kopic zemřel. Postavy jsou tesány do skal často ve velké výšce - k některým z nich si prý tvůrce musel stavět lešení. Kamenický samouk pracoval jen krumpáčem a kladivem bez jakékoli sochařské průpravy. Plastiky nemají přesné a souměrné proporce, nápisy jsou z pohledu současného diváka často až komické. Celková poetika skalní galerie tak balancuje na hranici mezi naivním uměním a kýčem. Právě tato bizarní neuchopitelnost ale z Vojtěcha Kopice dělá jednoho z nejzajímavějších lidových umělců východních Čech.

DSCN3577 Jiří z Poděbrad (foto Ivan Brezina) Jde o barbarské ničení skal, jak mu někdy vyčítali ochránci přírody, nebo o geniální dotváření přírody, jak dnes tvrdí Kopicovi obdivovatelé? Odpovědět si musíte najít sami. Na některých plastikách jsou dosud patrné zašlé barvy, jiné už spláchly podzimní deště. Citáty začínají být špatně čitelné. Pospěšte si - příroda si bere zpět to, co jí Vojtěch Kopic svým krumpáčem kdysi vyrval.

A tady se podívejte na 10 tradičních velikonočních receptů z celého světa.


Komentáře