Staročeský trdelník? Marketingový podvod! 6 českých jídel, která mylně považujeme za tradiční

Typická česká kuchyně je stejně tak typická jako německá, rakouská nebo maďarská. Střed Evropy jí víceméně stejně.

1. Staročeský trdelník

trdelnik1 flickr.com trdelnik2Staročeský trdelník z Českého Krumlova, původem z Transylvánie. Zdroj: flickr.com Dutou sladkou rouru by pod tímto názvem měli rovnou zakázat prodávat. Původně totiž pochází ze Sedmihradska (Transylvánie, dnes Rumunsko), kde se sladké pečivo ve tvaru obřích kremrolí peče místní německá komunita už několik stovek let. Odtud se díky Maďarům rozšířilo až na pomezí slovensko-moravských hranic - do Skalice. Slovensko má dokonce pro Skalický trdelník registrovanou ochrannou známku EU, tzv. PGI neboli chráněné zeměpisné označení.

Za svůj národní symbol ho ale považují i Maďaři, kteří ho nazývají Kürtőskalács neboli komínový dort, Rakušané mu říkají Prügelkrapfen, což v překladu znamená kobliha na klacku, Němci pak Baumkuchen, obdobně se jmenuje i v Lucembursku (Baamkuch), kde je oblíbenou a tradiční pochoutkou na svatbách a slavnostech. Podobný zákusek pečený na otáčivém roštu mají i ve Švédsku. Jmenuje se Spettekaka neboli dort pečený na jehle a jeho původ mají Švédové rovněž ošetřený ochrannou známkou.

Pojem staročeský trdelník je tedy podvod a jedná se jen a jen o marketingový tah.

2. Svíčková na smetaně

svickovamenudomu.cz Jeden z nejstarších receptů, který se v 19. století objevil v celé Evropě. V německy mluvících zemích ji znají jako Rahmbraten nebo Rindenbraten mit Rahmsoße. Na venkově se hovězí z logických důvodů (bylo drahé) moc nejedlo, proto recept nevychází z původní české lidové kuchyně.

Mohli si ji dovolit jen měšťané. Svou velkou roli při jejím boomu sehrálo také národní obrození. Tehdy se v českých zemích začala vařit dnes tak typická masa s omáčkami, jako je právě svíčková. Z měst se tato móda rychlo rozšířila i na venkov. Tamní česká kuchyně totiž najednou nebyla dost nóbl a pro "probuzený" národ se prý nehodila.

A jak vlastně vznikl název svíčková? Jednou z variant je, že ve středověku bylo jednou z cechovních povinností řeznického mistra připravit jednou ročně večeři pro tovaryše. Ta se konala při svíčkách a tradičně se podávala hovězí pečeně z masa zpod hřbetu. Pečeně při svíčkách neboli svíčková pečeně... Prozaičtější vysvětlení je, že tvar svalu, ze kterého se svíčková připravuje, připomíná svíci.

3. Houskový knedlík

knedlikmvmsolution.cz K výše uvedené svíčkové omáčce prostě patří. Stejně jako Semmelknödel k Rindenbraten mit Rahmsoße. Češi si usurpují jeho původ bez ohledu na to, že by bez něho těžko existovala i tradiční rakouská, bavorská a tyrolská kuchyně. Ve starověku a středověku se knedlík vyráběl z masa a máčených housek. Mouka se k nim začala přidávat až od 17. století.

Na počátku 19. století nebyly knedlíky přílohou, ale hlavním jídlem. Knedlíky, byť nejspíše rýžové, jedli i Číňané. Dávno před Středoevropany. Vůbec první zmínka o houskovém knedlíku pochází ze 7. století. Byť český houskový knedlík rozhodně není jediným, jedinečným, ani prvním zaplácávadlem žaludku z mouky, vajec a housek, jistou specifičnost mu upřít nelze. Ta ovšem vznikla až variováním na téma knedlíků původních, které nemají původ ryze český.

4. Staročeský kuba

kubareceptyonline.cz Kroupy jako takové se konzumovaly ve velkém v celé Evropě. Jsou to zrna obilovin jako např. ovsa, pšenice nebo hlavně ječmene. Obdobu českého houbového Kuby najdeme na stole na Slovensku, v Polsku, Ukrajině i Rusku.

5. Guláš

gulasrajce.net Guláš, který také někteří mylně považují za echt český, k nám přišel z Maďarska oklikou přes Vídeň. "Původní maďarský guláš byl velmi podobný tomu dnešnímu českému. Pak se ale začal vařit v rakouských restauracích jako ,vídeňský guláš‘. Maďaři se naštvali a vytvořili si jako své typické národní jídlo nový uherský guláš s větším podílem vody. Posloužil jim jako součást národní identity. U nás sehrála podobnou roli vepřová se zelím (viz níže), která se ale v této funkci ustálila až na konci 19. století," vysvětluje PhDr. Magdaléna Beranová, DrSc., archeoložka, která se věnuje dějinám jídla v pravěku a středověku a napsala o tomto tématu už několik knih.

Podle výzkumu maďarské etnoložky Eszter Kisbán (která o původu guláše napsala knihu) se starý uherský guláš od toho dnešního klasického maďarského značně lišil. Původně se totiž připravoval jen s malým množstvím husté omáčky, takže připomínal současný český ,guláš'. Nešlo ale o žádnou pochoutku pro gurmány, ale klasické lidové jídlo.

Guláš v maďarštině znamená "chlapec od krav". Uherští honáci si ho vařili v kotlíku nad ohněm a jedli ho dřevěnou lžící. Pak ale došlo k zásadní proměně. Zhruba od poloviny 19. století totiž uherská šlechta začala trpět pocitem ohrožení národní identity. Zdálo se jí, že vládnoucí rakouští Habsburkové chtějí jejich zemi poněmčit. Proti tomu bylo třeba bojovat, ideálně vyzdvihováním všeho uherského. Vedle lidových krojů, tanců a písní se jim najednou hodil i guláš. Drahé restaurace ho začaly zařazovat na svá luxusní menu, jedl se stříbrnou lžící z porcelánu.

Jenže zhruba ve stejné době Maďarům guláš "ukradli" paradoxně právě Rakušáci, kteří začali vařit tzv. vídeňský guláš, v Uhrách to způsobilo pobouření, které skončilo úpravou původního receptu "v národním zájmu". Od té doby maďarský guláš připomíná spíše polévku. Původní hustá omáčka je dnes známá jako perkelt.

"Vůbec nejstarší recept zvaný Goulashfleish pochází z roku 1805 z německé kuchařky, která vyšla v Karlových Varech. Tohle jídlo ale bylo ještě bez papriky a připomínalo spíš dnešní Stroganoff. Může to souviset s tím, že do západočeských lázní pravidelně jezdily uherské aristokratické rodiny. Nejstarší doložený výskyt guláše už s paprikou je z roku 1819. Píše se o něm v pražské německé kuchařce, která souběžně vycházela i česky. Jde tedy o nejstarší doložený výskyt guláše nejen v Česku, ale i v celé německy mluvící oblasti," dodává historik jídla PhDr. Martin France, Ph. D.

6. Vepřo-knedlo-zelo

vepřo2opicirevue.cz "Za prvé to není typicky české jídlo (nárokovat si ho mohou i Bavoři). A za druhé to není staré jídlo. Podle inzerátu v dobovém tisku začal vepřovou se zelím nabízet jako novinku v roce 1862 jeden hostinský z pražských Příkopů. Sice tvrdil, že jde o staročeské jídlo, ale s naší lidovou kuchyní to nemělo vůbec nic společného. Magdalena Dobromila Rettigová totiž vepřo-knedlo-zelo ještě vůbec neznala. Šlo zkrátka o uměle vytvořený symbol české národní kuchyně," uvádí na pravou míru archeoložka Magdaléna Beranová. Je faktem, že prakticky totožné jídlo naleznete na mnoha jídelních lístcích a stolech Rakušanů i Němců. Prostě rakousko-uherská klasika.

Jedinými opravdu typicky českými pokrmy tak zůstávají kynuté ovocné knedlíky, povidla a hospodský blaf v podobě smaženého sýra. Jeho rozmach souvisí s fenoménem polotovarů, který se objevil po roce 1948. Reagoval na snahu zvýšit zaměstnanost žen, což nešlo bez zjednodušení jejich domácích povinností. Polotovary pak postupně přebíraly restaurace, pro které to byl nejjednodušší způsob vaření. Smažák tak měl za komančů zelenou a semafor se zasekl.

Z omáček je původní tak možná rajská, koprovka, ale hlavně UHO. V čem ještě Česká republika vyniká, je pěstování máku. Více než 4/5 produkce jsou vyváženy především do slovanských zemí, kde je mák tradiční pochoutkou. Západní sousedé mu příliš neholdují. Mají mimózní strach, že se na makových buchtách a koláčích stanou závislými.

knedlikywikipedia.org

Je s podivem, že zatímco v Polsku je na každém rohu pirožkárna, v Itálii pizzerie nebo trattorie, ve Francii brasserie a v Německu a Rakousku řízkárna, v Čechách na knedlíkárnu prostě nenarazíte. Přitom by se po nich cizinci určitě umlátili a za jediné opravdu staročeské jídlo by nám utrhali ruce. Třeba takový Jan Neruda vyjadřuje knedlíkům až erotický obdiv. Ve fejetonu Panenky z roku 1888 píše: „Vskutku myslím, že švestkový knedlík je co do svého rodu ženská. Že náleží k slabému, ale krásnému pohlaví. Ty jeho měkké, oblé formy! Ta pikantnost! Ta okolnost, že teprv pak je člověku zcela dobrý, když mu dá člověk trošičku cukru! Ten starostlivě, samolibě upravený zevnějšek! … Ta měkkost a hladkost, a přece zase přitom příjemná těsta odpíravost! Ta vábná líc! Ta lahoda! Ta vůně! Píšu a sbíhá se mi v ústech…“

Kdybyste chtěli vědět, co má společného hořčice s českým národním charakterem, čtěte ZDE.


Komentáře