Válka může být vtipná: 7 opravdových neuvěřitelných historek

Vojenská kázeň a pořádek versus zmatek a bordel válečné vřavy. Tyhle příběhy nejsou sice úplně k popukání, ale nudit se u nich nebudete.

1. Potopení U-1206

U-1206 Štastné a veselé doby ‚submariňáků‘, než jim kapitán rozbil záchod

„Volání přírody“ je obtížně potlačitelný fenomén lidského života, s nímž musejí počítat konstruktéři válečných strojů s lidskou (p)osádkou. V případě lodí je to snadné, kolem vás je moře. V malém kokpitu letadla sice není kam, ale na těch maximálně pár hodin se to musí vydržet. Problém však nastává u ponorek – ty mohou být pod vodou mnoho dní.

Konstruktéři U-bootů proto vymysleli vysokotlakou palubní toaletu – zapeklitě složité zařízení, které odvádělo odpad z mísy soustavou ventilů do přetlakové komory, z níž se pak pod tlakem ‚vystřeloval‘ ven do moře. Zní to možná jednoduše, ale používání tohoto zařízení bylo tak složité, že vyžadovalo speciální zaškolení. Uživatel si musel zapamatovat zejména přesné pořadí, v jakém otvírat a zavírat jednotlivé ventily, aby se odpad dostal ven a moře se nedostalo dovntiř.

Je 14. dubna 1945. Den, kdy Spojenci dobyli Norimberk a Stuttgart. Pro ponorku U-1206 ale zatím válka nekončí.

Pohybuje se v hloubce 60 metrů asi patnáct kilometrů od britského (skotského) Peterheadu v Severním moři. Její dosavadní ‚kariéra‘ od spuštění v prosinci 1943 je velmi nudná: nepotopila, ba ani nepoškodila jediné plavidlo – na druhou stranu zase neztratila jediného člena posádky.

To se ale mělo změnit poté, co byl kapitán Karl-Adolf Schlitt nucen vyslyšet „volání přírody“. Co se přesně stalo, když potřebu (ehm, mísu) naplnil a spláchl, už zůstane navždy jen předmětem spekulací.

Karl-Adolf Schlitt To je on, kapitán Karl-Adolf Schlitt

Existují dvě základní verze. První, kterou sám kapitán později vyprávěl německému historikovi, je ta, že se záchod porouchal. Sám od sebe.

Druhá, daleko rozšířenější, je poněkud obsáhlejší a zřejmě i pravděpodobnější. Kapitán Schlitt byl trochu stydlivka a bylo mu žinantní přivolat člena posádky, který prošel řádným školením v provozu palubní toalety. Místo toho – snad z pocitu, že za téměř rok, co ponorce velel, už správný postup okoukal – se do jejího složitého vypouštění pustil sám. Jenže zazmatkoval a otevřel/zavřel ventily ve špatném pořadí.

Ať platí první nebo druhá verze, výsledek byl stejný – Schlitt dostal prudkou sprchu složenou z vlastních výkalů a mořské vody, která začala zaplavovat záchodovou kabinu.

A nastalo boží dopuštění. Než se podařilo všechny ventily odpadního potrubí uzavřít, prosákla už mořská voda ze záchodu do akumulátorového prostoru, který se nacházel pod ním. Při kontaktu s kyselinou v bateriích se začal uvolňovat vysoce jedovatý chlor. Schlitt byl nucen dát rozkaz k vynoření, aby ponorku ‚vyvětral‘.

Ale jak již bylo uvedeno výše, ponorka se tou dobou nacházela asi patnáct kilometrů od britského Peterheadu, jehož posádka vynořující se ponorku spatřila a během pár minut na ni poslala stíhací bombardér.

Schlittovi nezbývalo, než spálit vojenské rozkazy a další tajné materiály a nechat svou vlastní ponorku potupně potopit.

U-1206 v Laboe Zrestaurovanou ponorku stejného typu (VIIC) si dnes můžete prolézt v severoněmeckém Laboe poblíž Kielu.

2. Sun Pinova pomsta

Tahle historka pochází z Číny ještě z dob, kdy u nás řádila prvobytně pospolná společnost mladší doby železné. Bylo to tzv. Období válčících států, během nějž sepsal vojevůdce Sun-c' své slavné Umění války. A jeho údajný potomek Sun Pin (316 př. n. l.), který pomáhal při pozdějším sestavování a redigování jeho díla, dovedně použil a podrobně zaznamenal následující proradnou vojenskou lest.

Sun Pin Nespletli jsme se – existují totiž různé způsoby transkripce (přepisu) čínských znaků do latinky: ten český upřednosťnuje v tomhle případě P, anglický zase B, i když jak kdy (viz další foto).

V roce 341 př. n. l. stál Sun Pin proti svému odvěkému nepříteli (i když dříve spolužákovi) Pchangu Ťüanovi. Ten žárlil na Sun Pinovy vojenské znalosti a o pár let předtím zařídil, aby byl zmrzačen v kolenou (udal ho falešně za zradu, za což byly Sun Pinovi odseknuty kolenní čéšky).

Tihle dva vojevůdci teď stáli se svými armádami proti sobě – Pchang Ťüan za stát Wej, Sun Pin (aby se to nepletlo) za krále jménem Wej ze státu Čchi.

Sun Pin se právě ocitl v postavení, kdy by přímý čelní útok byl příliš riskantní, a tak se rozhodl nastražit léčku. Věděl, že Pchang Ťüan má velmi špatné mínění o vojácích ze státu Čchi a pokládá je za zbabělce, čehož se rozhodl využít ve svůj prospěch. Aby zmátl zvědy, kteří každou noc sledovali stav jeho armády, rozkázal rozdělat oheň ve 100 tisících kamínkách polních kuchyní. Druhou noc vydal stejný rozkaz, jen počet snížil o polovinu a další noc pak opět o polovinu. Pchang Ťüan si mnul ruce – Sun Pinova armáda se zmenšuje, jeho zbabělí vojáci opouštějí houfem pozice, místo aby se připravovali na boj.

Sun Pin předpokládal, že si je Pchang Ťüan jistý svým vítězstvím. Aby ho ale ještě více navnadil, přikázal vojákům ústup z pozic a nařídil, aby za sebou nechávali ležet na cestě svoje nepotřebné vybavení. Schválně tím naznačil nepříteli směr svého ‚ústupu‘. Vojáci se stáhli až k úzké rokli u Malingu, kde nechal Sun Pin oloupat kůru velkého stromu stojícího u cesty a na obnažené dřevo vyryl nápis.

Sun Pin předpokládal, že Pchang Ťüan dorazí během následující noci. Rozmístil na svazích rokle dobře maskované lučištníky a dal jim rozkaz, aby začali střílet směrem k onomu stromu, jakmile se u něj objeví světla pochodní.

Pchang Ťüan postupoval přesně podle Sun Pinova plánu. Po nočních zprávách o ústupu nepřítele se ráno vydal s malým oddílem k Sun Pinovu táboru. Byl prázdný. K polednímu tedy vyrazil s celou svou armádou, aby Sun Pina dostihl. Když dorazil k ústí rokle, byla už tma, z níž vystupoval jen bílý kmen čerstvě oloupaného stromu.

Pchang Ťüan se k němu rozjel a posvítil si na něj pochodní. Nevíme, zda si stačil dočíst do konce vyrytý nápis: „Pod tímto stromem zemře Pchang Ťüan“, protože v tu chvíli se na něj přesně podle Sun Pinova rozkazu začaly ze všech stran sesypávat šípy.

Sun Bin's Books

Závěr tohoto příběhu není ovšem pravdivý, je to jen legenda. Podle historických pramenů byl sice Pchang Ťüan takto hanebně obelstěn, ale do tmy vystřelované šípy ho nezabily. Zdecimovaly ovšem jeho elitní jednotku a armáda se dala na panický ústup, což Pchang Ťüana tak ponížilo a zostudilo, že krátce nato sám spáchal sebevraždu mečem.

Ať tak či onak, Sun Pinova lest se dostala do kronik čínské vojenské historie pod názvem "Taktika zmenšování kuchyně".

3. Tři otázky krále Fridricha II.

Friedrich_Zweite_Alt Fridrich II. Veliký štětcem eminentního švýcarského portrétisty Antona Graffa (1781). Podle současníků se jedná o nejlepší a hlavně nejpřesnější vyobrazení pruského panovníka.

Existuje nespočet historek o harmonickém souznění Fridricha II. se svými vojáky. Což se dá celkem logicky očekávat od syna Fridricha Viléma I., přezdívaného „kaprál na trůně“, jehož brutální zacházení s mladým Fridrichem II. vyvrcholilo tím, že ho přinutil sledovat popravu jeho nejlepšího kamaráda.

Ačkoli Fridrich zřejmě nesnášel otcovu brutalitu, dokázal během svého panování využít všeho, čeho jeho otec dosáhl, aby z Pruska učinil silnou vojenskou velmoc – a díky tomu se mu pak dostalo i přízviska „Veliký“.

Říká se, že kdykoli potkal nějakého ‚svého‘ vojáka, položil mu tři jednoduché otázky: Kolik vám je let? Jak dlouho jste v mých službách? Jste spokojen s žoldem a zacházením?

Takovýhle přístup byl v oněch dobách neobvyklý a pravděpodobně ani nebyl tím hlavním důvodem, proč se z Pruska stala velmoc; ale mezi vojáky se věc ohledně tří otázek brzy rozkřikla a mladí rekruti dostávali záchvaty paniky při pomyšlení, že by mohl král ‚potkat‘ i je.

Jako se to stalo jednomu mladému francouzskému důstojníkovi. Měl už pro každý případ připraveny své odpovědi dopředu, a protože nehovořil téměř vůbec německy, naučil se je foneticky zpaměti.

Jenže Fridrich byl vtipálek a v tomhle případě měl možná i krapet podezření, každopádně se rozhodl, že položí své tři otázky v jiném pořadí.

„Jak dlouho jste v mých službách?“ šla jako první. Mladý Francouz sebevědomě odvětil: "Jednadvacet let." Nadmíru překvapivé u člověka, kterému očividně bylo jen něco málo přes dvacet.

Fridricha to ale nezarazilo a pokračoval: „Kolik vám je let?“ Odpověď „jeden rok“ přiměla Fridricha vzdát tenhle nerovný boj a obrátil situaci v žert: „Tedy, s jedním z nás se zřejmě na chvíli rozloučil rozum.“

Francouz ale žádné podezření nepojal a odpověl, jak byl naučen: „S oběma, pěkně prosím, pane.“

Fridrichovi došlo, že se musí jednat o nedorozumnění a k vojákově úlevě otázky zopakoval, tentokrát francouzsky.

4. Nejkratší depeše vojenské historie

Říká se, že v jednoduchosti je síla, což platí zejména při sestavování vojenských zpráv, hlášení a depeší. Nejjednodušší a zároveň významově dvojznačnou (a k tomu i docela vtipnou) depeši poslal v roce 1843 britský generál Charles Napier.

O dva roky předtím byl na žádost ředitelů anglické Východoindické společnosti poslán do Bombaje a následující rok se stal velitelem britské armády v Sindhu (dnes pákistánská provincie). Jeho úkolem zde bylo potlačovat či aspoň co nejvíce mírnit protibritské nálady mezi domorodými vládci tohoto strategicky důležitého území.

Nikdy ovšem nedostal přímý rozkaz, aby Sindh okupoval – ba právě naopak: vláda a většina ředitelů Východoindické společnosti se snažila aktivně bránit takto hazardnímu prodloužení svých zájmů. Jenomže Napier to viděl jinak. Asi dvacítku místních emírů považoval za nepotřebný přežitek a byl rozhodnut je odstranit.

Trval na tom, aby podepsali s Brity nové, jednostranně nevýhodné smlouvy. Napier sám uznal, že tento krok je z jeho strany zavrženíhodný a že „nemáme žádné právo zmocnit se Sindhu, ale stejně to uděláme, a bude to výhodná, užitečná a veskrze humánní lumpárna“. Tajně doufal, že mu tento čin vynese spoustu peněz, a proto se rozhodl odložit veškeré morální zábrany.

Nevýhodné smlouvy podle očekávání vyprovokovaly emíry k vyhlášení války. Došlo k rozhodující bitvě u Miani, kde něco málo přes dva tisíce převážně domorodců v britských službách porazilo dvacetitisícové vojsko talpurských emírů. Krátce nato padlo hlavní město Hyderabad a s ní i celá provincie Sindh do britských rukou.

Napier o tom informoval své nadřízené jednoslovným telegramem: „Peccavi.“ To latinsky znamená „Zhřešil jsem“, což ale dostává zcela jiný význam v Napierově rodné angličtině: „I have sinned“ (zhřešil jsem) zní totiž foneticky úplně stejně jako „I have Sindh“ (mám Sindh). Jako by nejen oznamoval prostý fakt okupace, ale také své pocity z ní.

Charles James Napier Charles James Napier jako guvernér státu Sindh, vpravo jeho socha na Trafalgarském náměstí v Londýně.

Tahle historka, která je ovšem ‚potvrzena‘ pouze formou kresleného vtipu uveřejněného v satirickém týdeníku Punch později roku 1843, spustila téměř lavinu šikovně vymyšlených latinsky psaných depeší. Britští důstojníci byli totiž v té době vzděláni v klasické řečtině i latině (jako ostatně i důstojníci rakouští, němečtí a čeští, ale to sem nepatří).

V roce 1855 zaslal Lord Dalhousie ještě kratší jednoslovnou depeši „Vovi“ – „I vowed“ (přísahal jsem) neboli stejně vyslovené „I've Oudh“ (mám Oudh – což byl další Brity porobený stát/království v Indii).

O dva roky později telegrafoval Lord Clyde po dobytí indického města Lucknow sice delší, ale také nápaditě propracovanou ‚latinskou‘ depeši: „Nunc fortunatus sum“, což česky znamená „Mám teď štěstí“ a v angličtině se píše: „I am in luck now.“

Další tři fascinující příběhy najdete na druhé straně

1 z 2 stránekDále

Komentáře