Newyorský umělec Daniel Rozin vytváří složité a pracné, ale o to efektnější instalace a skulptury, které jsou schopny přímo reagovat na přítomnost člověka, jenž se na ně dívá. Mezi jeho nejznámější díla patří právě nejrůznější „zrcadla“ sestavená z myriád pohyblivých objektů, jako jsou dřevěné kolíky, plastové ‚šprucle‘, plyšoví tučňáci nebo třeba i obyčejný odpad.
1. Odpadkové zrcadlo – Thrash Mirror (2011)
Pro výstavu, která právě skončila v ikonické newyorské galerii bitforms, vytvořil interaktivní instalaci nazvanou Pompom Mirror – neboli Bambulkové zrcadlo. To sestává z 928 bambulek vytvořených z umělých chlupů, které jsou připojeny k 464 elektromotorkům – a ty jimi pohybují podle toho, jak se před nimi pohybujete vy. A to díky kameře a senzorům pohybu, které jsou nedílnou součástí téhle instalace.
2. Bambulkové zrcadlo – Pompom Mirror (2015)
Připadá vám to jako sice propracovaná a efektní věc, ale v zásadě úplná blbost nebo přinejlepším jen dovedná hračka? Sami v tom trochu tápeme. Na první pohled je to jistě efektní a hravé, druhá rovina je už hlubší...
3. Úhelníkové zrcadlo – Angles Mirror (2013)
... aspoň jak ji popisují sami kurátoři výstav a kritici umění: „Splynutí statické geometrie a aktivního zapojení diváka, to jsou charakteristické prvky tvorby Daniela Rozina, zabývajícího se zejména pohybem a interaktivitou. Zrcadla odrážející zvláštními způsoby gesta lidských těl, která se vynořují v doposud neviděných formách a pohybech, se tak stávají prostředkem zkoumání podstaty pohybu živých tvorů – k čemu daný pohyb skutečně slouží a jaké v nás může na druhou stranu vyvolávat falešné, iluzorní pocity.“ Tak praví jedna z kritik na webu thisicolossal.com.
4. Vějířové zrcadlo – Fan Mirror (2013)
Zkrátka, jestli tomu dobře rozumíme, cílem je ukázat nám sebe samé v jiném světle, tedy v jiné formě. A nejen staticky jako na fotce, nýbrž v pohybu jako ve filmu. Abychom si uvědomili, že na své okolí můžeme působit úplně jinak, než si myslíme. Že nás svět vnímá odlišně, než jak mnohdy sami chceme a zamýšlíme.
5. Tučňáčí zrcadlo – Penguins Mirror (2015)
Možná se ale úplně mýlíme a míjíme s autorovým záměrem. Což ovšem zas tolik nevadí.
Protože umění je a má být v jisté rovině neuchopitelné, nepochopitelné a otevřené mnoha různým interpretacím. A zrovna v tomhle případě je navíc vidět, že si s ním někdo aspoň pořádně vyhrál. Takže, jak kdysi pravil filmový Rudolf II.: „My mu nerozumíme, ale my mu věříme.“
Ostatně má se to s námi podobně i v případě ‚kinetické hlavy‘ – Metamorfóza Franze Kafky od Davida Černého – u výlezu ze stanice Národní na žlutém metru (v Praze). Teď se bohužel zrovna netočí, asi je moc horko.
A když jsme u toho těžce (ne)uchopitelného umění – zde je krásných 11 ukázek jateční tvorby: potetovaní vepři, ryby v mixéru, kabelka z koček...