1. Kde se značky vzaly?

"Nejlepší značky na světě máme z historických důvodů," vysvětluje manažer značení Klubu českých turistů (KČT) Karel Markvart. "KČT od svého vzniku v roce 1888 působil na celém území pozdějšího Československa, a to včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi. Značky prostě maloval všude. V jiných zemích byly jen lokální turistické spolky, které vyznačily třeba jen jedno pohoří." Dnešní typické pásové značení se objevilo 11. května 1889, kdy byla vyznačena první trasa KČT. Byla červená a vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům. Dnes byste po ní museli plavat, protože je zaplavena štěchovickou přehradní nádrží. Pokud si proto chcete nostalgicky projít první českou "oficiální" značku, musíte paradoxně až na tu druhou, vyznačenou koncem roku 1889. Vede z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn a dnes nese číslo 0001.

2. Kolik kilometrů značek si můžete projít?

Karel Markvart při práci. (Foto: Klub českých turistů) Se 40 000 kilometry značených cest na rozlohu státu jsme první v Evropě. Novou trasu může Klubu českých turistů navrhnout kdokoli. O tom, jestli bude vyznačená, ale rozhodují krajské komise značení. Posuzují například, jestli hustota tras v daném území odpovídá potřebě. V Prachovských skalách bude logicky vyšší než třeba u Kolína. Bez ohledu na to chtějí často obce z propagačních důvodů vyznačit množství okruhů ve svém okolí. Ty si ale může každý vymyslet sám, takže značkaři jejich návrhy většinou zamítají. "Spíš se snažíme, aby naše trasy tvořily síť, ze které si každý vybere podle počasí, výkonnosti, zájmu," říká Markvart.

3. Jak daleko jsou značky od sebe?

Kilometráže jednotlivých tras měří značkaři z evidenční mapy a ve složitějším terénu používají i „policejní" kolečko známé třeba z rekonstrukcí autohavárií. Značky od sebe musejí být nejméně 250 metrů, ale pokud trasa křižuje boční pěšinky a cesty, mělo by jich být víc. Na každou odbočku nebo křižovatku se dávají dvě – první naváděcí a druhá potvrzovací. Jak značkař pozná, jestli jsou dobře vidět? "Jdu po trase a už předem vyhlížím, kde se bude značka dobře vyjímat," vysvětluje Markvart. "Zároveň musím kontrolovat, jestli od poslední obnovy trasy nějaká značka nezmizela. Nepokáceli třeba strom? Nenatřeli lampu?"

4. Co jednotlivé barvy znamenají?

Zelená je barva naděje. (Foto: cesta.cz) Lidi si někdy myslí, že červená trasa je hezčí než třeba žlutá nebo že je obtížnější. Význam barev je ale spíš historický. Klub českých turistů prostě kdysi prostě začal s červenou a až později přibíral další barvy. Je ale pravda, že podle dnešního systému je červená dálková nebo hřebenová – prostě nejdůležitější trasa v oblasti. Modré značky jsou spíš regionální trasy, zatímco zelené jsou místní trasy a žluté spojky a zkratky, které doplňují síť.

5. Kolik značení stojí?

Vyznačení jednoho kilometru trasy přijde asi na dvě stě korun, ale to je jen náhrada cestovních nákladů značkařům. Ti totiž pracují bez nároku na mzdu. Zhruba 1400 českých značkařů tím každý rok dohromady stráví asi 75 tisíc hodin, takže kdyby chtěli dostávat průměrnou mzdu, stálo by to dalších 10,5 milionu korun. Takhle značení ročně stojí jen 14 milionů. Většinu zaplatí dotace od ministerstva pro místní rozvoj, jednotlivé kraje a sponzoři. Někde ale peníze nestačí. Příkladem je Liberecký kraj, kterým vede 2650 kilometrů značek v Jizerských horách, části Krkonoš a v Českém ráji. Jejich opravy a přemalování ročně přijdou na 250 000 Kč, od kraje ale značkaři dostávají ani ne polovinu. Pokud se to nezmění, hrozí, že se propracovaný systém značení časem rozpadne. Byl by to finanční paradox. "Spočítali jsme, kolik průměrný turista na jednodenním výletě utratí za dopravu, ubytování, jídlo nebo třeba vstupy do památek," vysvětluje Markvart. "Hrubým odhadem, kolik těch turistů je, jsme došli k sumě tři a půl miliardy korun. Takže značky jsou pro stát a pro podnikatele nesmírně lukrativní záležitost. Nám nevydělají nic. Ti, kteří z nich mají příjem, do nich neinvestují ani tolik, abychom je stačili obnovovat."

6. Kolik času značení "sežere"?

Značky někdy vedou zvláštními místy. (Foto: choboblog.rozmetal.net) Obnova jednoho kilometru značení zabere asi 40 minut času. Za den tak značkař obnoví asi pět až sedm kilometrů. Karlu Markvartovi to „sežere" asi měsíc v roce. "Jsem ale mimo průměr, protože mě značkování strašně baví," vysvětluje. "Když hezky namaluji kus trasy, mám dobrý pocit, že po sobě něco pro ty ostatní zanechám. Maluji nejen v okolí Tábora, kde bydlím, ale v létě jezdím s rodinou na dovolenou značit na Šumavu. Navíc natírám stojany s mapami, vyvěšuji nové směrovky... Většina značkařů tomu ročně věnuje tak 4 až 6 dní v roce."

7. Co když chci značky sám kreslit?

Už od založení Klubu českých turistů značky kreslí bezplatně dobrovolníci. Pokud se jedním chcete stát, budete nejdřív pomáhat těm zkušenějším. Na první pohled to vypadá, že je to jednoduché jako příslovečná facka. Opak je pravdou. Propracovaný systém českého značení se řídí přesnou metodikou. Vymezuje ji státní norma a podrobně popisuje celkem dvanáct skript. Připravte se proto na přednášky a semináře zakončené zkouškami. Každou trasu značkaři procházejí aspoň jednou za tři roky. Všechny značky na ní znovu namalují, vyřežou křoví, zkontrolují stav map, směrovek, rozcestníků... Kromě barvy příslušné trasy mají i bílou a také hnědou, kterou používají na zakrývání starých značek a úpravu nových. Jak strom roste, značka se zvětšuje, takže ji značkaři musejí po stranách hnědou barvou upravit. Nesou si i štětec a ředidlo, škrabku a drátěný kartáč na očistění povrchu, pilku a nůžky na křoví. Plus samolepící značky na hladké plochy a hliníkové značky na dřevěné sloupy. Chybět jim nesmí ani hadr a voda na umytí směrovek.

8. Kdo značkám škodí?

Takhle to dělají v Americe. (Foto: blog.adventuresingoodcompany.com) Třeba vlastníci pozemků a správci komunikací, po kterých nová trasa povede. Jako pěšímu turistovi vám nikdo nemůže zakázat, abyste šel přes jeho les. Značkařům ale nemusí povolit 'čmárat' mu po stromech. "Někteří soukromníci by na svůj pozemek nejradši nikoho nepustili," říká Markvart. "Tvrdí, že když budete courat kolem, poškodíte louku, rozházíte odpadky..." Někdy je to bohužel trochu pravda. V posledních letech totiž značky získaly nečekaného škůdce – agresívní cyklisty na horských kolech. Bezohlednou jízdou na nich ohrožují pěší turisty včetně rodin s dětmi a navíc proti značkařům popuzují i majitele pozemků. Zatímco "pěšáci" jim dlouhá desetiletí nevadili, stezky rozryté pneumatikami kol bývají častým argumentem pro zrušení značky. KČT se na to snaží reagovat značením speciálních cyklotras. Dalším novým trendem jsou značky pro hipoturistiku (cestování na koni), kterých je v Česku už přes 1900 kilometrů. Vlastní značky mají také lyžaři nebo dokonce vozíčkáři.

9. Jak se značí jinde?

Na Slovensku, v Rakousku a v některých jiných "vysokohorských" zemích není vzdálenost na rozcestnících udávána v kilometrech jako u nás, ale v hodinách. V Česku to nemá smysl, protože v lehčím terénu je čas velmi individuální. Někdo ujde za hodinu tři kilometry, jiný šest. V Polsku se používá podobné značení jako u nás, ale kromě červené, zelené, modré a žluté barvy tu existuje ještě černá značka. Zajímavostí je tzv. štětcová válka (wojna na pędzle), která v Západních Beskydech probíhala v letech 1925 –1927 mezi německou organizací Beskidenverein (založena v roce 1893 v Těšíně) a Polskou tatranskou společností (Polskie Towarzystwo Tatrzańskie). Ta nechtěla ponechat monopol na značení Němcům a začala značit vlastní trasy. Obě uskupení si nakonec značky navzájem přemalovávala. Na Zakarpatské Ukrajině (která bývala součástí Československé republiky) vyznačil ve 30. letech 20. století Klub českých turistů několik tras. Po válce už ale značení nikdo neudržoval, takže zaniklo. Jeho zbytky můžete dnes objevit už jen na starých stromech v okolí Koločavy. Od roku 2007 tu ale čeští dobrovolníci vyznačují nové turistické trasy podle českých zvyklostí – kromě Koločavy třeba i kolem Usť-Čorné. Maďaři a Rumuni používají kromě pásového značení i tvarové značení (barevné kroužky, čtverečky, trojúhelníčky atd. orámované bílou barvou). V Rumunských Karpatech se ale na značky nemůžete příliš spoléhat. Většinou vedou jen po hlavních horských hřebenech, ale bývají i daleko od sebe. Navíc jsou zanedbané, vybledlé a ztracené ve vegetaci, takže je obtížné je v terénu vůbec najít. Výjimkou je několik tras mezi vesnicemi našich krajanů v Banátu, vyznačených českými značkaři.

10. Mají značky vůbec smysl?

Začátek námořní bitvy? Kdo vedle nakreslí kolečko? (Foto: karpaty.net) Nabízejí se ale i kacířské otázky. Neztrácí detailně vyznačený svět tajemství, kvůli němuž se citlivé duše vydávají na cestu? "Naše trasy nejsou všude, takže kdo chce jít adrenalinově mimo ně, může," odpovídá s úsměvem Markvart. "Kdyby ale značení neexistovalo, spousta lidí by se do přírody vůbec nepodívala. Neodvážili by se jít do lesa bez toho, že je červená po deseti kilometrech dovede třeba k hospodě. Zatím nás ještě nikdo nekritizoval, že jsme ho připravil o rozkoš bloudění. Občas ale někdo řekne: 'Zabloudili jsme, máte to blbě značené'. Většinou pak zjistíme, že jen pořádně nekoukal na značky." Ďáblův advokát se může zeptat, zda mají v době přesné GPS navigace značené trasy ještě vůbec smysl. Podle Markvarta rozhodně ano. GPS vám totiž neukáže nejhezčí cestu, nezavede vás na nejzajímavější místa a navíc vás nutí koukat místo po okolí pořád jen na displej. O tom, zda GPS značky časem vytlačí, se sice mezi značkaři bouřlivě diskutuje, ale zatím tomu prý nic nenasvědčuje.

Značky si také přímo říkají o to, aby je někdo zneužil. Dejme tomu, že jste provozovatelem koupaliště, nebo chcete nalákat hosty do vinného sklípku... Zatím k tomu ale kupodivu ještě nikdy nedošlo. To se spíš stává, že někomu vede značka přes louku, a on ji přemaluje přes louku souseda. Amatérská ruka se ale prý hned pozná.

A TADY máte ultimátní seznam, co si sbalit na dovolenou k moři.