Šílenosti z blázinců. Díl II. Lobotomie

Metody a podmínky, které jsou šílenější než ti, kterým jsou určeny, podruhé. 
  V minulém dílu jsme se seznámili s bizarními pomůckami, které měly v minulém a předminulém století pomáhat duševně chorým vrátit zdravý úsudek. Při ohlédnutí přes rameno zpět to ale vypadá, že by ho potřebovali vylepšit spíš doktoři inovátoři. Své zvrácené kouzlo měly také důvody a příčiny pobytu v blázinci z konce 19. století. Více se dočtete ZDE. Dnešní téma bude neméně děsivé:  

Lobotomie

Operační zákroky, které se v dobových zprávách nazývají vypuštění zlého ducha, odstranění ďáblova vejce nebo vynětí kamene bláznovství - neboli primitivní neurochirurgické operace - se objevují již v počátcích medicínské historie. Tehdy šlo většinou o trepanaci lebky prováděnou s minimální nebo žádnou anestezií. Ve snaze pomoci duševně nemocným ji následovala inzulinová kómata (v rámci léčené schizofrenie) a elektrošokové terapie. A pak vstoupil na scénu zázrak své doby - protětí bílé hmoty čelního mozkového laloku, při kterém dojde k přerušení nervových spojů čelního laloku s ostatními částmi mozku - frontální leukotomie, kterou všichni známe spíše pod názvem lobotomie. priory-com-inzulínové-kóma Inzulínové kóma (priory.com) Přestože určitá část pacientů vykazovala po zákroku zlepšení stavu, dnes na lobotomii nahlížíme jako na medicínské barbarství a "duševní vraždu zaživa". Největším propagátorem a také chirurgem, který má na kontě rekordní počet lobotomií, byl doktor Walter Freeman. První frontální leukotomii provedl spolu s neurochirurgem Jamesem Wattsem v roce 1936 u ženy v domácnosti trpící těžkými depresemi. Podobná diagnóza byla později celkem legitimní vstupenkou na operační sál. Po dvou měsících bylo operováno dalších 20 pacientů, v roce 1942 už pak 200. V dobách své největší slávy zvládl "přefiknout mozek" 25 pacientkám během jediného dne. Podle Freemana se stav zlepšil u 63 % nemocných , u 23 % zůstal stejný a u 14 % vedl zákrok ke zhoršení stavu. Dlužno dodat, že k hodnocení stavu operovaných nebyly použity dnešní sofistikované hodnotící stupnice. U 30 % pacientů propukla epilepsie. Pro Freemana bylo klíčové dosažení zklidnění nemocného. wired-com-nástroje Nástroje používané k provedení lobotomie (wired.com)  

Lepší než drátem do oka?

O deset let později se Freeman seznámil s technikou italských lékařů Fiambertiho a Dogliottiho, kteří jako přístupovou cestu do nitrolebního prostoru k operaci čelního laloku mozku využívali stropu očnice, který naléhá na spodinu čelního laloku mozku. Zrodila se tzv. transorbitální lobotomie. Operační nástroj – sekáček na led s nápisem Uline Ice Company, převzal Freeman z vybavení vlastní kuchyně. Po testech na grepfruitech a anatomických preparátech přešel bez asistence původního neurochirurgického partnera k samostatným operacím, při kterých nebyl nutný kožní řez. Chirurg pouze nadzvedl oční víčko, umístil konec operačního nástroje pod něj a nástroj nasměroval proti stropu očnice ve směru rovnoběžném s hřbetem nosu s lehkým úklonem směrem ke středočárové rovině mozku. Po poklepu kladívkem operační nástroj prorazil strop očnice a vnikl asi 5 centimetrů hluboko do mozkové tkáně. Následnými pohyby nástroje různými směry byl přerušeny nervové dráhy spojující koru čelního laloku s thalamem. To samé následovalo z druhé strany. Krátkodobé anestezie bylo dosahováno elektrošokem. Operace trvala pár minut. blogs-psychcentral-com-lobotomie "Zuřivý lobotom" Walter Freeman v akci (blogs.psychcentral.com) Svého původního operačního partnera neurochirurga Wattse informoval Freeman až poté, co tímto způsobem odoperoval 10 lidí. Ten se od spolupráce s ním následně distancoval. Freemanovým cílem bylo vyjmout výkon lobotomie z kompetence neurochirurga. Chtěl, aby ho mohl provádět lékařský personál v lůžkových psychiatrických léčebnách, případně aby mohl být prováděn jako ambulantní zákrok v ordinaci lékaře. Lobotomii se mu podařilo natolik mediálně zpropagovat, že byla přijímána jako všelék na duševní choroby a rozšířila se šmahem i za hranice Spojených států. Používala se k řešení neuróz, psychóz, ale třeba i jako řešení nestandardního chování mladistvých a kriminálníků. Častými pacienty byli depresivní ženy v domácnosti a obtížně zvladatelní adolescenti. Freeman provedl celkem 3439 lobotomií v 55 psychiatrických ústavech ve 23 státech USA. Naposledy se v mozku pošťoural v roce 1967, opět - stejně jako při premiéře - u ženy v domácnosti. Při operaci došlo ke smrtelnému krvácení z porušené přední mozkové tepny. Přestože se nejednalo o ojedinělou komplikaci, vedlo toto pochybení k zrušení Freemanovy licence. blesschaos-blogspot-com (blesschaos.blogspot.com) Freeman ale nebyl zdaleka jediný operatér, který si liboval v lobotomiích. Ve spojených státech bylo tímto způsobem zoperováno přibližně 40 000 lidí, ve Velké Británii 17 000. Ve Finsku, Norsku a Švédsku 9300 (což ale vzhledem k počtu obyvatel 2,5násobně převyšuje počet operací v USA). V Dánsku prošlo transformací mozkové tkáně 4500 pacientů, především mladých žen a mentálně retardovaných dětí. Tento způsob řešení poruch chování nebo špatného prospěchu u dospívajících byl populární i v Japonsku. miriamposner-com miriamposner.com Pacienti, kteří podstoupili lobotomii, nebyli (většinou), oproti zažitým představám, úplně mimo. Většina ale nebyla schopna už nikdy porozumět složitějším informacím a měla narušenou schopnost plánovat. Zákrok měl také vliv na jejich sociální adaptabilitu. Často docházelo k různě výrazným postižením emocionality a totálnímu oploštění emocí. Narušen byl i pud sebezáchovy, operovaní přestali pociťovat strach a úzkost i v momentech, kdy by to bylo záhodno. Byli apatičtí, utlumení a ztratili životní jiskru - připomínali zombie. Od systematických lobotomií se upustilo v raných 70. letech minulého století. Ale například ve Francii bylo ještě v rozmezí let 1980 - 1986 provedeno 32 lobotomií.  

Kennedyho sestra i dvanáctiletý klučina plný života

Kromě Rosemary Kennedyové, sestry prezidenta-miláčka J. F. Kennedyho (kterou operovali ve 23 letech a rázem se z mírně mentálně zaostalé puberťačky stala pomočující se obyvatelkou ústavu s inteligencí dvouletého dítěte), se do do spárů "zuřivého lobotoma" Freemana dostal v roce 1960 i 12letý Howard Dully. Akční chlapec, který měl rád život, rád jezdil na kole a hrál šachy, občas se pral s bratrem a ukradl sladkosti, nepřirostl k srdci své maceše. A Freeman, podle kterého trpěl Howard už od dětství schizofrenií, přestože to neprokázalo žádné jiné vyšetření, už si na něj brousil nástroje, které mu následně narval 7 centimetrů hluboko do mozku. sftu-info Rosemary Kennedyová předtím a potom (sftu.info)

Howard Dully (jehož příjmení příznačně v překladu znamená ztlumený) se z operace zotavoval celá desetiletí. Chodil do školy pro děti s poruchami chování, a nakonec skončil jako bezdomovec a alkoholik. Pak se ale zberchal a porval se se svým osudem, který mu v dětství nalinkovala macecha ve spolupráci s doktorem Freemanem.

soundportraits-org Howard jako malý bezstarostný chlapec (soundportraits.org) psychdblog-wordpress-com psychdblog.wordpress.com t9t-info Po zákroku (t9t.info)

theladdschool-blogspot-com

Vystudoval vysokou školu v oboru počítačových informačních systémů a pracuje jako instruktor řidičů autobusů. O téměř 50 let později s pomocí National Public Radio začal rozkrývat své vzpomínky na to, co ho jako 12letého chlapce vlastně postihlo. Jeho nevlastní matka i doktor Freeman byli už mrtví a na své vlastní vzpomínky se spoléhat nemohl. Hovořil tedy se členy své rodiny, příbuznými dalších pacientů, kteří podstoupili lobotomii a získal také přístup do archivů doktora Freemana.

V roce 2005 vyprávěl svůj smutný příběh do éteru National Public Radia a o dva roky později vydal autobiografickou knihu, ve které vzpomíná: Byl jsem v mentální mlze. Byl jsem jako zombie. Neměl jsem žádné povědomí o tom, co mi doktor Freeman udělal. Vždy jsem cítil, že jsem jiný. Jako by mé duši něco scházelo."

youtube-com Howard Dully dnes (youtube.com)   Předcházející díl šílených psychiatrických metod najdete ZDE.

Komentáře