Roztavený a odstavený: příběh muže, který přežil požár metra

Přestupní stanice londýnského metra na King’s Cross se jednoho večera mění v králičí noru, kterou se kdosi pokouší vyčistit plamenometem.

Vraťme se o víc jak čtvrtstoletí zpátky: Je 18. listopadu 1987, něco po sedmé hodině večer. Kwasi Afari Minta, o němž celý tenhle příběh bude, pochází z Ghany, ale už dva roky bydlí v Londýně. Pracuje jako hudební producent v jednom malém nezávislém studiu. Sám je navíc už odmalička muzikant – hraje na kytaru a piano, zpívá.

profimedia-0146684033 Do roku 1985 bylo v nástupních prostorách londýnského metra dovoleno kouřit. O dva roky později někdo zákaz nerespektoval a zapálil si na eskalátorech. Sirka propadla mezi schody a zapálila směs oleje a prachu na hnacích řemenech. Oheň se pak komínovým efektem šířil nahoru. Dnešní stanice King‘s Cross už je bezpečná – mimo jiné proto, že eskalátory se pravidelně čistí a hlavně již neobsahují dřevěné konstrukční prvky. (Foto: Profimedia.cz)

„Ten večer se právě vracím z obhlídky krámků s deskami. Pár nových vinylů si nesu s sebou. Ve stanici čekám na vlak, když tu najednou tlampače hlásí, abychom vyklidili prostor nástupiště, že hrozí nebezpečí požáru.

Všichni se hrnou k eskalátorům. Mám štěstí, že stojím téměř na konci stanice, takže když po hlášení vypuká panika, jsem na nich jako jeden z prvních. Šlapu nahoru, co mi síly stačí. Průvan v tubusu s sebou občas přinese pach kouře – těžkého, olejnatého.

Už jsem nahoře, kde se schody řadí do roviny, stoupám na poslední stupeň… když tu mě najednou oslepí prudké světlo.

Dostávám brutální, žhnoucí facku do levé tváře.

Padám na zem. Rychle se zase zvednu... a další rána, tentokrát zezadu.

profimedia-0146684038 Na tomhle místě zasáhla Kwasiho ohnivá koule o teplotě přes 600 °C. Spálila mu kožní póry na těle, takže se dnes nemůže potit a chodí i v sychravém počasí oblečen velmi nalehko. (Foto: Profimedia.cz)

Dávám ruce před sebe, abych zmírnil pád. Ale jen co se dotknou podlahy, dlaně se roztajou jako máslo. Cítím, jak se mi roztéká i tvář.

Daří se mi dostat se na nohy, utíkám vpřed. Nic nevidím – kolem je dusivý černý kouř, kterým probleskují žluté žilky ohně. Nevím, kam utíkat, pořád narážím do nějakých zdí.

Tělo mám v jednom ohni, a to doslova. Hoří na mně oblečení. Přemýšlím, jestli bych si neměl lehnout a válet se po zemi, abych ho uhasil. Ale je mi jasné, že když spadnu zpátky na podlahu, už se z ní nikdy nedokážu zvednout.

Před stanicí King's Cross po požáru Jedenatřicet mrtvých, přes šedesát těžce zraněných. Na to, že se v inkriminované době pohybovala v prostorách stanice více než tisícovka lidí a situace vypadala tragicky beznadějně, je to nakonec ‚slušné‘ skóre.

Zdá se mi to jako věčnost, ale je to asi jen pár vteřin, než při zmateném pobíhání v černém kouři zahlédnu obdélník světla.

Tam je život. Nesmím zemřít.

Pořád dokola si přeříkávám Žalm 91: "Nelekej se hrůzy noci ani šípu, který létá ve dne, moru, jenž se plíží temnotami… Byť jich po tvém boku padlo tisíc, byť i deset tisíc tobě po pravici, tebe nestihne nic takového."

Blížím se ke světlu a z něho vybíhají směrem ke mně lidé. Trhají ze mě oblečení a vedou mě ven.

Následky požáru Požární kontrola, která proběhla pár týdnů předtím, upozornila provozovatele, že podá na radnici hlášení kvůli porušení předpisů. Než ale hlášení proběhlo byrokratickým aparátem, došlo k požáru.

Znovu přicházím k vědomí až v nemocnici. Celý obličej mi pokrývá něco měkkého.

Dozvídám se, že je to speciální maska, která udržuje vlhkost, aby se mi dobře přihojily kožní štěpy.

Kromě tváře mám popáleniny třetího stupně i na rukou. Jsou až po ramena zabalené v silné vrstvě obvazů. Tuším, že se s nimi stalo něco hrozného, protože je necítím.

V pravidelných intervalech mě vozí na sál, dají mi narkózu, a když se probudím, obličej mě příšerně pálí. A jen co bolest po pár dnech pomine, jedeme znovu.

Jednoho dne se probouzím bez masky. Jak to dopadlo, jak vypadám? Na pokoji nejsou nikde žádná zrcadla a sestřičky jsou na mě nadmíru hodné – což znamená, že mi nechtějí říct pravdu.

Po šesti měsících už můžu chodit na krátké procházky po pokoji. V hlavě mi zraje plán. Protože mě štve močit pořád v posteli do lahve, vytratím se v noci na chodbu a dojdu na záchod. Tam určitě mají zrcadlo.

Ano, mají, a já toho už za chvíli hořce lituji. Jakmile se v něm spatřím, vyhrknou mi slzy: Pane Bože, kdo to je? To mám být já?!

Stejně, ba ještě hůř, reaguje na můj nový vzhled manželka. Hystericky se rozpláče – a pak už za mnou nikdy nepřijde. Místo ní přichází žádost o rozvod.

King's Cross fire victim - Kwasi Afari Minta opener Kwasi Afari Minta byl nejvíce popálenou obětí požáru. Dostal speciální masku. Za fotku Kwasiho v této masce pak dostal fotograf Glynn Griffiths v roce 1988 první cenu v soutěži World Press Photo v kategorii Věda a technologie. (Foto: ©Glynn Griffiths)

V té době mě propouštějí z nemocnice. Tvář mám zohavenou, dlaně zjizvené, s pokřivenými chromými prsty. Nejdou narovnat a často v nich cuká tupá bolest.

Jdu do studia, kde jsem předtím pracoval. Ale nemůžu hrát. Ani zpívat, hlasivky mám poškozené popálením a tracheostomií. Bývalí kolegové jsou na mě hodní, ale práci mi dát nemůžou. Prý se mám kdykoli stavit na pokec.

Abych vůbec přežil, pracuji jako řidič taxíku. Po pár týdnech toho musím nechat. Nedá se to vydržet. Držet volant není problém, ale ty reakce lidí na můj zjev… Buďto jsou vyděšení, nebo se pokradmu smějí.

Na kontrolách v nemocnici mi doktoři navrhují další operace. Těším se hlavně na to, až mi udělají oční víčka.

Do teď jsem spal s páskou přes oči, protože mi víčka uhořela. Udělají mi je z kůže ze stehna, ale žádná výhra to není. Jdou zavírat jen velmi ztuha a bolestivě. Postupem času se naučím spát s očima otevřenýma.

Je sedm let po požáru a já se žením.

Svou druhou ženu, Reginu, jsem potkal při svých návštěvách v nemocnici. Chodíme spolu už pár let a narodil se nám syn Eugene.

A konečně se už naplno rozbíhá soud s londýnským dopravním podnikem, kterého nižší instance uznaly vinným za požár.

Nejdřív mi nabídli odškodnění 250 tisíc liber, ale právník mi radí, že můžu jít k Nejvyššímu soudu a žádat třikrát tolik. Nejen na pokrytí léčby, ale taky jako náhradu ušlých zisků, protože následkem seškvařených prstů už nemohu pracovat ve výnosné umělecké branži.

Jdu do toho, protože s Reginou a Eugenem žijeme od výplaty k výplatě. Její výplaty. Ale dělám to hlavně pro Eugena, jak vysvětlím na konci.

Dopadne to ovšem špatně. Jelikož jsem se ještě nestačil v muzikantské branži etablovat, soud náhradu ušlých zisků snižuje. Mám dostat 150 tisíc liber, jenže když zaplatím všechny právní výlohy, zbude mi 28 tisíc. A z nich velká část praskne na pobyt v nemocnici a operace.

A do toho, po devíti letech našeho krásného, slibně se rozvíjejícího společného života, umírá Regina.

King's Cross fire victim - Kwasi Afari Minta Pětadvacet let po události ve svém bytě v Putney. Jako nezaměstna(tel)ného ho dodnes dráždí skutečnost, že jednou z hlavních příčin požáru byly úspory na zaměstnancích. Personál dopravního dohledu stanice, která denně přepraví na 200 tisíc lidí, byl snížen z 16 na 10 a v četě obstarávající údržbu a čištění eskalátorů ze 14 na dva. (Foto: Profimedia.cz)

Na kontrole v nemocnici mi nabízejí další operace – vše už je perfektně zhojené a můj vzhled by se dal upgradovat tak, že bych prý vypadal, jako bych žádné popáleniny nikdy neměl.

Jasně, přehánějí, ale já už nechci zažít žádnou další bolest poté, co Regina ‚odešla‘. A ani nemám peníze.

Teď žijeme s Eugenem z mých sociálních dávek a invalidního důchodu. A taky z jeho invalidního důchodu. Eugene je totiž autista. Je mu dvacet, ale chová se jako dítě. Potřebuje neustálou lékařskou péči a dohled. Náš měsíční příjem je 754 liber.

Dá se to, ale moc vyskakovat si nemůžeme. Neustále si vyčítám, že jsem měl vzít první nabídku na odškodnění. A že Eugeneův autismus beztak asi způsobil můj spálený obličej, na který se musel odmalička dívat.

A zde si ještě můžete přečíst drsnou výpověď posunovače, kterého rozpůlil vlak.

Komentáře