Sprosté, šokující, urážející, kreativní! Jan Poope a jeho první výstava. Bude z něho český Damien Hirst, nebo upadne v zapomnění?
Telegrafická verze pro hektické neurotiky:
Umělec: Jan Poope, vlastním jménem Jan Strmiska
O co jde: O kráse mrdání do zadku a jak fascinující může být, když vyhřezne střevo.
Co uvidíte: vysušená prasečí střeva, srdce ze svinského srdce, video o anální penetraci, rozměrné sexuálně explicitní obrazy, vyhřeznuté vnitřnosti
Co zažijete: pití lidské moči obsahující toxin muskarin, možnost polknout audiopilulku, která vám bude deset hodin ve střevech bušit a tepat v rytmu až 143 BPM, a hrůzou odvracející se tváře šokovaných žen
Kdy to bude: 14. ledna 2016 od 18 hodin – vernisáž. Přijít mohou všichni lidé. Psi povoleni.
Do kdy to trvá? Výstava končí 24. ledna 2016
Kde to je? Ateliery Stalingrad, Kolbenova 912, Praha 9, Bývalyý areál ČKD, 200 metrů od stanice metra Kolbenova
Vstupné: musíte splnit úkol
Delší verze pro ty, kteří Jana Strmisku znají, a také pro ty, kteří Jana Strmisku neznají
Honzu Strmisku znám 15 let. Jedenáct let jsem s ním pracoval v redakci časopisu Maxim. Měl na starosti rubriku fashion, gadgets, psal o kultuře, knihách, o všem, co bylo třeba. Naprostý univerzál. 25 let pracuji v novinách a lovím lidské příběhy a Honza je jeden z nejzajímavějších a nejspecifičtějších lidí, který se kdy v mém čeřenu objevili.
Klávesnice jako kulomet
Jan Strmiska je typický absurdními nápady, absolutní nekompromisností ve svých názorech na lidi a jejich estetický svět, ale i svou ojedinělou povahou, v níž se razantně střídají tóny zjemnělé až dětinské zakřiknutosti s gigantickou a hlučnou sebedestrukcí. Pracovat s ním byla úmorná radost. Zdánlivě odporující spojení „úmorná radost“ je ale naprosto přesné. Radost to byla proto, že jeho vizuální nápady a zpracování něčeho zdánlivě tak banálního jako pánská móda byly neotřelé, odvážné a fantaskní. Úmorné proto, že časopis vždy musí balancovat na hraně nezávislosti a zárověň servility vůči inzerentům. Honza servilní nikdy nebyl a Maxim to stálo hodně peněz a také ztrátu inzerentů, protože klávesnici používal jako kulomet a odstřeloval vše, co se mu nelíbilo. Když byl nucen z Maxima odejít, rubrika móda šla o tisíc procent dolů, až se stala zcela vyčpělou a nápadově impotentní.
V redakci, ale i mimo ní projevoval až urputné zaujetí pro vzdálené sféry estetiky všedního dne – byl fascinován extrémy – zvláště v sexu, v lidském vyměšování, v sexuální verbalitě projevu. Chodil zvláštně oblékaný, tančil, jako kdyby měl padoucnici, mluvil potichu, aby vzápětí vybuchoval, vše kolem sebe kritizoval, aby pak nečekaně něco pochválil. Občas se ponořil hluboko do vlastní existenční marnosti, kdy přesně chápal, že práce v médiích je ubíjejíci, často marná a děsivě monotónní, avšak stále se neodhodlal se na vše vysrat a začít tvořit. Slovo vysrat jsem použil záměrně, s Honzou tvorbou velmi souvisí.
Stydlivý měchýř
Občas se o něm říkalo, že „ten člověk má nějaký problém“. Nebudu alibistický a tvrdit, že každý má nějaký vnitřní problém. Honza Strmiska vnitřní problém má a tím je neobvyklý. Nepatří mezi osmdesát procent lidí, kteří jsou podle Gaussovy křivky průměrní. On patří mezi těch deset procent, kteří jsou talentovaní a je jen otázkou, zda je příliš talentovaný, aby nebyl průměrný, nebo příliš málo talentovaný, aby byl geniální. Myslím, že je geniální.
Vzpomínám si na jednu scénu, která je esencí jeho problému. Byli jsme spolu v německé Lužici na Velikonocích. Stáli jsme uprostřed nezměrně velké louky a pozorovali stovky koní s jezdci ve fracích a cylindrech, jedoucích od jedné lužickosrbské vesnice k druhé a zpívajících náboženské písně. Když řada jezdců zmizela za obzorem, oba jsme pocítili potřebu se vychcat. Uprostřed té velké louky. Já se uvolnil hned a na místě, ale Honza odkráčel k stovky metrů vzdálenému remízku, kde skryt za roštím se konečně vyčůral.
Honza je paruretik. Paruréza stejně jako sociální fobie, je ostych a obava být sledován nebo kritizován ostatními, v tomto případě při veřejném močení. A jak jinak léčit svou fobii, než podle hesla americké armády, že když něco nejde silou, musí to jít ještě větší silou. Ta síla se projevuje v jeho velké vůli vysrat se na svět, kde jdete ráno do práce a večer se z ní vrátíte. Honza jen potřeboval impuls. Ten přišel v podobě Petry Fundové, generální ředitelky vydavatelství Burda, která z Maxima vyhodila celou původní redakci. Honza se ocitl najednou ve svobodném světě bez práce a místo toho, aby začal kňučet, co s ním bude, začal jednat a stal se z něho Jan Poope – slovní hříčka spojující slovo Poo a Pope – tedy Hovínko a Papež.
Indické zaříznuté kalhotky
Práskl do kočáru, respektive do motorky – před dvěma lety odjel do Indie, koupil motorku Royal Enfield, přivázal na malířský stojan, plátna, štětce, barvy a objížděl chudinské slumy v Dillí, Kalkatě, Varanáši a hledal Indy, kteří by mu namalovali ženskou prdel se zaříznutými kalhotkami. Nedělám si prdel, opravdu to dělal.
10.jpg
Chce to odvahu, zajít do slamů indických velkoměst a přesvědčovat místní, aby malovali sexuální témata
Po pár měsících se vrátil a začal sám tvořit. Malovat, hníst, tesat, svářet, krystalizovat, polykat muchomůrky a zachytávat svojí moč s obsahem muskarinu, plést vánočky z prasečích střev, vysušovat svinská srdce, objekty zalévat pryskyřicí, točit videa, kde hlavní roli hraje roztažená ženská prdel, polykal bubnující pilulky atd.
Výsledkem je výstava Prolapse od Love. O čem je? Jan Poope říká, že „je to konceptuální umělecký projekt o kráse mrdání do zadku a jak fascinující může být, když vyhřezne střevo. Je to o lásce k ženě a jejímu tělu a zadku. Všechno to tajemné, nechutné, vzrušující a neslušné, je totiž především neprozkoumané. A povinnost pravého průzkumníka a badatele je vyrazit do neznáma, i když není naděje, že ta cesta někam vede. Smyslem této výzkumné práce není se prodávat. Nebo snad pobuřovat a exhibovat na veřejnosti. Zatím jsem nikdy nic neprodal. Smyslem je nasrat všem galeristům, kritikům a takyrádobyumělcům na hlavu.“
Láskyplný výhřez
Sledoval jsem dva roky Honzovu urputnou snahu tvořit, cítil jsem jeho přepjatou energii dostat ze sebe přetlak, který se v něm za 40 let nashromáždil, a pozoroval, jak jeho inspirace z něho leze ven ušima, očima, nosem, ústy, řití i tím jeho proslule proklatě obrovitým penisem.
Pozoroval jsem jeho marný boj o získání dobrého místa pro prezentaci své tvorby a bylo mi líto, že musí jednat s blazovanými naparfémovanými snobskými manažery galerií jako DOX, MeetFactory a další, kteří jej jeden za druhým odmítali. Protože jsou to možná sráči, kteří jsou velkými paruretiky a bojí se byť jen vyslovit slovo MOČ na veřejnosti, nebo prostě nepustí mezi sebe nikoho, kdo nevyje s nimi.
Existuje ale ještě jedna možnost a to, že tvorba Jana Poope je špatná, průměrná, neoriginální, kopírující již jednou vytvořené a že Poope jen objevuje již objevené. Možnost, že jako v omalovánkách jen vybarvuje díla Hermanna Nitsche, Piera Manzoniho a dalších. Přijďte se přesvědčit sami do Ateliérů Stalingrad, které řešení je to správné.
Jan Poope má jednu vlastnost, která je přisuzována výjimečným jedincům v psím spřežení. Jen někteří totiž mají „Desire to go“, tedy „Touhu jít“. Průser nastane tehdy, když se Honzovi nepodaří prorazit a až výstava skončí, bude muset zase nastoupit do fabriky k píchačkám. Přeji tomuto samorostovi, autodidaktovi a i kamarádovi, aby už nikdy nemusel píchat.
PS. Původně jsem chtěl napsat tuto pozvánku na výstavu už před dvěma týdny. Ale protože mi Honza Strmiska odevzdával v Maximu všechny své příspěvky pravidelně na poslední chvíli a s několika týdenním zpožděním, činím tak také na poslední chvíli.
PSS.
Kdysi v dětství jsem četl román Françoise Rabelaise Hrozné a strašlivé skutky i hrdinství slavného Pantagruela, krále Dipsodů a syna obra Gargantuy. Kniha vyšla v roce 1532 a je v ní pasáž, která studenty na gymnáziu fascinovala. Obr se v ní vyznává z toho, čím si utírá zadek. Pasáž je to vtipná a něžná. Výstava Prolapse od Love – tvorba Jana Poope tak něžná není.
Pokud se tedy nepřijdete podívat na syrová díla, přečtěte si tento pět set let starý text, který ukazuje, že za své vyměšování netřeba se stydět, ale že je dobré o něm mluvit a to nejlépe na veřejnosti.:
Potom jsem si ji vytřel prostěradly, ložními pokrývkami, záclonami, poduškou, kobercem, stolním prostěradlem, utěrkou, ubrouskem, kapesníkem, nedbalkami. Ze všeho toho měl jsem větší rozkoš, než prašivec, kterého češí.
(...) Vytíral jsem si ji senem, slámou, koudelí, chlupy, vlnou, papírem. Ale:
Na zadnici mnoho hoven vždy zůstane,
papíru-li jen se na vytření dostane.
(...) Vytíral jsem si ji potom čepicí, polštářkem, trepkou, brašnou, košíkem; ale hrom do toho, to byl mizerný prostředek! Potom klouboukem; a víte, že některé klobouky jsou hladké, jiné chlupaté, jiné zase sametové, jiné dykytové a opět jiné atlasové. Nejlepší ze všech je chlupatý, neboť ten je znamenitým utěradlem výkalů.
Potom jsem si ji vytíral slepicí, kohoutem, kuřetem, teletinou, zaječím kožíškem, holubem, kormoránem, advokátskou mošnou, mnišskou kapucí, čepcem, vábidlem.
Ale konec konců pravím a trvám na tom, že není lepšího prostředku nad house, hezky obrostlé hebkým prachem, jen když mu můžeme podržet hlavu mezi nohama. A věřte mi to, na mou čest. neboť pocítíte na díře báječnou rozkoš způsobenou jednak hebkostí prachu, jednak příjemným teplem housete, jež se snadno přenese na konečník a ostatní střeva, až stoupne k samému srdci a mozku."
Podobné články
Arian EbrahimiDoporučujeme
Martin Miko
