Rozhovor s Adamem Ernestem
Ve filmu hraje Milana Paumera, čili „toho třetího od Mašínů“, komu se před sedmdesáti lety povedlo navzdory nesmírné přesile policistů a vojáků utéct do Západního Berlína.
U castingu byl mezi mladými herci jediným, kdo o historii odbojové skupiny bratří Mašínů ledacos věděl. „Když mi bylo třináct, dal mi táta knihu Zatím dobrý, kterou na tohle téma napsal Jan Novák. Pamatuju, jak jsem ji hltal. Byli jsme v Řecku, ale já skoro nechodil plavat do moře, protože jsem se od ní nedokázal odtrhnout. Stala se jakousi biblí mého dospívání.“
Adam Ernest v (NE)BLÁZNI vysvětluje, že pochází z antikomunistické rodiny. Jeho praděda se roku 1951 podílel na únosu takzvaného „vlaku svobody“ do Západního Německa, načež skončil v kriminále.
„O Mašínech jsem často přemýšlel a někdy v devatenácti začal o jejich hrdinství přeci jen trochu pochybovat. Zažíval jsem zrovna období, kdy člověk relativizuje všechno, co si do té doby myslel. Vzpomínám, jak jsme pak jednou seděli s tátou na chalupě, pili whisky, koukali na hvězdy a já mu začal vyprávět o svých pochybnostech. Táta mi tehdy znovu odvyprávěl, co Mašíni znamenali pro lidi, jako je on, čili pro takové, co sice žili v Československu, ale nenáviděli režim. Říkal mi, že pro něj znamenali od dětství naději, že se proti komunistům přeci jen bojovat dá, a že jednou může být líp.“
I když má Adam Ernest antikomunismus v genech, nevylučuje, že by se podobně zvrácený a nesvobodný režim mohl ještě za jeho života vrátit. „Historická nepoučitelnost je podle mě výrazným znakem lidstva,“ říká v (NE)BLÁZNI: „Co se týče budoucnosti světa, jsem spíše pesimistou...“