O pronásledování a perzekuce církve se téměř půl století pečlivě a intenzivně starala Komunistická strana Československa. Komunistická ideologie je totiž založená na ateismu a vědeckém materialismu, tudíž do Československé socialistické republiky náboženství nepatřilo, a proto mělo být vymýceno. Nejtvrdších postihů a trestů se dočkala katolická církev, která měla v Československu nejsilnější pozici. Dle údajů z roku 1950 se ke katolické církvi hlásilo zhruba 75% všech obyvatel na našem území.
K útokům na církev docházelo hned po válce
K prvním útokům na katolickou církev začalo docházet v podstatě ihned po skončení 2. světové války pod záminkou zúčtování se slovenským fašismem. Začtení a pokusu o odsouzení se dočkali církevní představitelé jako biskup Ján Vojtaššák nebo jezuita Tomislav Kolakovič, což ale ještě nebylo možné, jelikož soudy byly nezávislé. Mezi lety 1945 až 1948 zároveň docházelo k nezákonnému vyvlastnění majetku v Sudetech s odůvodněním, že jde o německý majetek a na základě Benešových dekretů na něj nemá církev právo. Ve skutečnosti se jednalo o církevní majetek, který si Němci pouze pronajímali nebo měli ve správě. Komunisté se však snažili omezit církev v rámci školství a politiky.
Po únorovém převratu v roce 1948, kdy odstoupili ministři politických stran Československé strany lidová a Demokratické strany, které reprezentovaly katolíky, došlo v rámci převratu i k násilnému zabrání sekretariátu pobočky lidové strany a zvolení nového vedení. Součástí převratu byla i demonstrace studentů, členů studentských a křesťanských spolků, kteří byli násilím rozehnáni lidovými milicemi.
Komunisté zrušili církevní školy, spolky, tisk atd.
Cílem Klementa Gottwalda v roce 1948 bylo církev zneutralizovat a ovládat takovým způsobem, aby posloužila správně komunistickému režimu. Na Gottwaldovu výzvu vznikly Akční výbory Národní fronty, což byly skupiny politických aktivistů, které se věnovaly takzvané „očistě veřejného života“ a zároveň se zbavovaly odpůrců KSČ. Akční výbory Národní fronty působily ve školách i na pracovištích, a ačkoliv nedisponovaly žádnou právní mocí, měly právo vydat rozhodnutí či výzvu k vyhazovu jedince ze školy či zaměstnání. V podstatě stačilo, aby byl učitel nebo student věřícím, což byla dostatečná záminka. Co se týče katolického tisku, stát jej postupně zlikvidoval z důvodu nedostatku papíru. Paradoxem je, že komunistický režim měl naopak papíru přebytek.
Postupně trpěly i další katolické organizace, které by mohly oslovovat masy lidí nebo měly výchovný charakter pro mládež. Z tohoto důvodu byly sloučeny všechny tělovýchovné spolky a kluby do organizace Sokol, čímž zároveň zanikla katolicky zaměřená tělovýchovná skupina Orel. V dubnu 1948 byl schválen a přijat takzvaný zákon o jednotné škole, což zlikvidovalo církevní školství. V roce 1949 byla sloučena česká skautská organizace Junák do jedné velké organizace, která byla pojmenována Československý svaz mládeže.
V druhé polovině 1948 docházelo k další fázi pronásledování, což spočívalo v zatýkání předních církevních osobností, které byly nepohodlné komunistickému režimu. V červnu 1948 byl zatčen převor Jakub Antonín Zemek. Zatčení, internování nebo izolace se během následujících let dočkalo několik desítek biskupů, a v 50. letech někteří z nich dostali ve vykonstruovaných procesech tresty těžkých žalářů ve výši od 15 let až na doživotí.
A zde jsou nejčastější argumenty popíračů holokaustu.
Podobné články
Jan Studnička
Doporučujeme
