Plísňáky a dederon: Taková byla móda v dobách socialismu, vzpomínáte?

Toužili jsme po tom nosit módu jako zahraniční hvězdy, ale místo toho jsme se museli spokojit s náhražkami ve formě plísňáků a tesilu. Obchody zely prázdnotou a nám tak nezbývalo než usednout k šicímu stroji a něco si spíchnout samy!

Nejhorší s nástupem socialismu bylo potlačení elegance a noblesy. Když se podíváme na filmovou a televizní produkci, tak ještě v 50. a 60. letech jsou ženy oblečené a upravené podobně jako v západních filmech, zato 70. léta jsou samá šeď a nevkus. Na perfektně upravenou ženu se pohlíželo skrz prsty a musela to být skutečně silná osobnost, aby ten tlak ustála,“ říká Nina Provaan ve svých přednáškách o módě. Od poloviny 70. let pracovala jako hlavní návrhářka v Ústavu bytové a oděvní kultury (ÚBOK).

Filmový šatník nám dává solidní představu o módě reálného socialismu: propínací šaty s límečkem zapnuté až ke krku, zástěra jakožto nezbytný doplněk každé komunistické hospodyně a konečně vesta přes rolák. Přidejme si k tomu ještě neupravenou tvář a šílený účes a máme kompletní obrázek československé ženy 70. let minulého století.

Potlačení trendů

Pro československý módní byznys nastala za normalizace zvlášť krutá doba. Návrháři z ÚBOK se snažili i nadále přicházet s inspirativními kolekcemi, které vycházely ze světových trendů. „Měli jsme k dispozici módní časopisy jako třeba Vogue a návrháři jezdívali na módní veletrhy, kde se snažili získat co nejvíce informací a fotek, které jsme si pak navzájem ukazovali,“ vzpomíná Nina Provaan.

Jenže jejich kolekce byly určeny pouze malému okruhu vyvolených a zbytek Československa byl oblékán velkými textilními podniky. Ty chrlily oblečení v obřích sériích z těch nejlevnějších materiálů. Což je krásně vidět na dobových snímcích. Všichni vypadají stejně, výstřelky se netrpěly.

Hlavní slovo měli nákupčí, my návrháři z ÚBOK jsme měli jen poradní hlas. Co řekl nákupčí, bylo svaté. Slýchali jsme třeba: ‚Tento vlněný plášť je sice hezký, ale já potřebuji kabát pro ženský, co jezdí z práce autobusem, a ty si ho nekoupí.‘ Tak byl vybrán nepromokavý neforemný lamino plášť,“ vypráví Nina Provaan.

Postupná změna k lepšímu přišla začátkem 80. let. Nadvláda velkých konfekčních podniků se uvolnila a vznikala družstva, která šila menší série, dokonce i z dovozových materiálů. Dostávaly se tak k nám aspoň záblesky toho, co se dělo v módním světě kolem. A tam se toho dělo opravdu hodně. 80. léta patřila k nejvíce výstředním v historii módního průmyslu. Pestré barvy, svetry s netopýřími rukávy a oblečení z kůže. Módními ikonami byli například Madonna, Michael Jackson nebo princezna Diana.

O takovém stylu jsme mohli v Československu pouze snít. Obchody nám neposkytovaly skoro žádný výběr. Stále dokola se opakovaly ty samé kreace – halenky s volánky, šaty z dederonu, který se vyráběl v tehdejší NDR, a kostýmky z krimplenu.

Syntetické materiály dominovaly

Byla to fascinace něčím novým,“ komentuje okouzlení umělými vlákny Nina Provaan a připomíná, že syntetická vlna tehdy kvůli snadné údržbě zasáhla celý svět. Umělé látky se téměř nemačkaly, jenže byly neprodyšné a člověk se v nich tak snadno pořádně zapotil. „Západní materiály byly kvalitnější a brzy je navíc nahradily nové směsi, které se příjemněji nosily a přitom si zachovávaly užitné vlastnosti. Do socialistického bloku však změny pronikaly pomaleji,“ říká expertka na módu.

Plíšňáky

Ženám tedy nezbývalo nic jiného než šít a plést podle vzorů ze západního časopisu Burda. Typickým příkladem je tzn.„modrá uniforma“ mladé generace – džíny. Pro obyvatele socialistických zemí byly nedostupné, a tudíž o to žádanější. Byly jakýmsi ztělesněním revolty a vzbouření, proto také byly režimem během prvních let zakázány.

Teprve na konci 60. let, kdy se džíny staly módou pro všechny a ztratily svůj revoltující náboj, se i v naší republice začaly vyrábět jejich napodobeniny, nikoliv však z denimu a nikoliv barvené indigem,“ uvádí Jana Skarlantová, která se věnuje problematice módního vývoje a o džínech napsala knihu Od fíkového listu k džínům.

Kdo chtěl originální džíny, musel zajít do Tuzexu a hezky za ně zaplatit bony. Ale kdo všechno si to mohl dovolit? Většina tak musela vzít zavděk napodobeninami. A tak se zrodila tzv. plesnivá džínovina, látka upravená pomocí chloru.

Plísňáče se staly poznávacím znamením 80. let. Přidejme ještě vysoký sed kalhot, divoké barvy včetně neonových, zvířecí vzory, vycpávky ramen, nezbytnou trvalou, a máme 80. léta jako vyšitá.

A na závěr se ještě podívejte na 18 předmětů, představ a lidí, kteří v 80. letech přiváděli mladé muže k orgasmu.


Komentáře