Charismatický cestovatel, sportovec, renesanční člověk a majitel resortu Svatá Kateřina Petr Zempliner nám vyprávěl o tom, jak se zbláznil do klobouků!
Jak možná víte, českou kloboučnickou Mekkou je bezesporu město Nový Jičín, kde se klobouky vyráběly již ve středověku a zrodila se zde světově proslulá značka TONAK. Vznikaly zde specifické profese a postupy, které se zaobíraly výrobou bavlněných ženských šátků, kožených mužských čapek, vojenských železných přileb, církevních pokrývek hlavy nebo přímo plstěných výrobků odvozených pravděpodobně z tureckého slova „kalabak“ nebo tatarského „kalpak“ – klobouků.
Do Nového Jičína jsme se tentokrát nevypravili, ale přijali jsme pozvání od člověka, který kloboukům propadl natolik, že je začal sbírat. Petr Zempliner má v Resortu Svatá Kateřina u Počátek poměrně rozsáhlou a unikátní sbírku, která je přímým dokladem jeho fascinace tímto kusem oděvu, ale i cestovatelské vášně. Již několik let si z každého koutu světa, který navštíví, přiveze klobouk. A tak se Petrova sbírka postupně rozrůstá a transformuje a z pouhé záliby se stává dle jeho slov přímo obsese.
klobouky_01.jpg
Klobouk z žabí kůže byl vyroben v roce 1935 v Queenslandu v Austrálii. (Foto: Ondřej Karpíšek)
Procestoval jste již téměř celý svět a stále nemáte dost. Je to tím, že jste si to v mládí nemohl dostatečně dopřát?
Když jsem byl malý kluk, tak jsem sbíral známky. A protože jsem chtěl být něčím výjimečný nebo zvláštní, tak jsem sbíral hlavně exotiku. A jak víte, za mého dětství se nikam moc cestovat nemohlo. Dostali jste se nejdál tak k Balatonu, a to ještě když jste měli štěstí. Tak jsem si tak nad těmi svými známkami snil, luštil pod lupou ty krásné rytiny a představoval si, jaké by to bylo podívat se do exotických dálek. Rozhodně by mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že se jednoho dne budu skutečně procházet po Namibii, po Tanzanii a tak dál.
Po revoluci se vám tedy otevřelo bezbřehé moře možností.
Ano, bylo to jako sen. Od té doby se snažím cestovat, jak to jen jde. Samozřejmě občas už nastanou i takové situace, kdy si říkám, proč tu jsem nebo co tu vlastně hledám, ale naštěstí to nebývá tak často. Asi před patnácti lety jsem si uvědomil, že bych si chtěl na všechny ty země a místa uchovat nějakou vzpomínku. Fotografie jsou fajn, ale já se věcí rád dotýkám, mám rád předměty, a tím nemyslím suvenýry. Rozhodně nejsem typ, který by si pořizoval stříbrné Eiffelovky na klíče. Jsou lidé, kteří si domů vozí porcelánové slony, skleněné žabičky a co já vím. Jenže to vám o dané kultuře nic moc neřekne, protože je stejně všechny vyrobili v Číně.
A tak vám do oka padl klobouk?
Ano, nějak takhle to bylo. Klobouky nejsou jen věci. Jsou výrazem dané kultury, místa, národa, podnebí. Kdykoliv se na některý z nich podívám, vyvstane mi něco konkrétního o dané zemi. Je v něm ukrytý příběh a kus historie. Zajímavé na tom je, že já sám jsem k nim nikdy neměl žádný vztah. Klobouky nenosím, tudíž jsem toho o nich příliš nevěděl. Postupně se však začínám vzdělávat a připadají mi fascinující. Dokonce si myslím, že už by se to dalo diagnostikovat jako nějaká úchylka. Obsese klobouky – Zemplinerova nemoc.
klobouky_02.jpg
Na hlavě mexické sombrero, v pravé ruce kovbojský klobouk ze severního Mexika, v levé japonská baseballová čepičku z hadí kůže. (Foto: Ondřej Karpíšek)
Tahle „nemoc“ se vám evidentně i dost prodraží, viďte?
Ano, to máte pravdu. Dřív jsem si z každé země přivezl jen jediný klobouk, a to se ještě dalo zvládnout. Ale teď už se chovám vysloveně nerozumně. Občas se moje dovolená promění ve zběsilý hon za klobouky, a to pak se mnou nemají moji blízcí nejlehčí pořízení. Většinou se chci dostat k nějakému opravdu typickému klobouku, ale je to čím dál tím těžší. Jak se svět integruje, kultury se mísí a rozdíly mezi klobouky se stírají. Rozhodně už nenajdete u jednotlivých pokrývek hlavy taková specifika jako třeba před sto lety. Možná je to i tím, že ve Vietnamu už dnes tolik nedřou na rýžových polích a v Arizoně jezdí podstatně méně na koních.
Pro vás tedy musí být úplně ideální stav, když potkáte domorodce, který má něco na hlavě.
Zas tak ideální to není. Nemohu za ním přijít a říci mu, aby mi ten klobouk sundal a prodal. I když je fakt, že už i to se stalo. Například loni jsme byli v Kapském Městě a zrovna jsme natrefili na nějaký trh kožených výrobků. Hned na první dobrou mi do oka padl jeden překrásný klobouk. Když jsem se prodavačky zeptal, kolik stojí, odpověděla mi, že je to vzácnost, klobouk vyrobený z kůže antilopy kudu a že není na prodej. Že je jen k prohlédnutí. Jenže to by bylo, abych ji nepřemluvil...
klobouky_04.jpg
Tato trojice klobouků reprezentuje jižní Afriku: Vlevo je lovecký z kožešiny antilopy oryx (Namibie), nahoře pastevecký klobouk (Malawi) a vpravo klobouk z kůže antilopy kudu (JAR). (Foto: Ondřej Karpíšek)
Chápu to správně, že když zrovna někde nemůžete sehnat klobouk, máte úplně zkaženou dovolenou?
Zas tak bych to nepřeháněl, ale pravdou je, že kde neseženu vysloveně klobouk, koupím si alespoň čepičku. To se mi nedávno stalo, myslím, v Katalánsku. Teď mám těch klobouků asi kolem 180 a jsou mezi nimi kousky, na které jsem skutečně pyšný. Třeba mám jednoho krasavce z buvolí kůže. Nebo jeden je ze pštrosa, to poznáte podle těch teček... V posledních letech se snažím trochu vzdělat a rozšířit si o kloboucích obzory. Zajímá mě, kam se který nosí, proč a kdo je nosí. Věděla jste, že v Evropě se například klasický plstěný klobouk vyrábí z králíka, ale v Americe z bobra?
To jsem nevěděla. Ale vím, že tenhle klobouk určitě nosil Pan Tau!
Ano, tohle je krásný „tvrďák“, pravá buřinka od londýnské firmy Lock‘s. Mistrovský ruční výrobek z plsti ze zaječích chlupů. Začala se vyrábět údajně jako lovecký klobouk, který měl chránit hlavu jezdce na koni před škrábanci od větví a podobně. Jenže pak získal jako skoro všechny klobouky úplně jiný význam, společenský. Až do 60. let byla buřinka neodmyslitelným symbolem londýnských burzovních makléřů a pracovníků v bankách. Dnes ji nosí například důstojníci královské gardy jako součást civilního obleku.
Ručně vyrobený klobouk asi nebude nejlevnější záležitost. Můžete prozradit, za který klobouk jste utratil nejvíc?
Neutrácel jsem za něj já, ale dostal jsem jej jako dárek k narozeninám od přítelkyně. Je to „Borsalino“. Borsalino vlastně není původně typ klobouku, jako třeba buřinka, ale je to italská značka. Jenže jeho tvar už je tak specifický, že když se řekne Borsalino, elegáni vědí. Do povědomí se dostal hlavně skrze hollywoodské hrdiny, jako byli George Raft nebo James Cagney v rolích gangsterů. Kromě těchto, které se nosily ležérně posunuté do čela, nabízí proslulá italská továrna i nepřeberný výběr od károvaných sportovních modelů až po zelené tyroláčky. Tenhle stál tak 300 eur.
Tak to vás musí mít asi hodně ráda. A co vy, líbí se vám na ženách klobouky?
Ano, mám je rád. Pokaždé, když jsem četl Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí, tak jsem si představoval tu jeho múzu Sabinu, jak stojí u okna nahá a na hlavě má onen pověstný „tvrďák“.
Je nějaká země, kde jste si vyloženě přišel na své?
Rozhodně. Vlastně celá Austrálie je kontinent klobouků! Znáte krokodýla Dundeeho? Když jsme projížděli Austrálií, i v té sebemenší díře jsme narazili na Mc Donald‘s a na prodejnu klobouků. Zvláštní. Třeba tenhle je hodně speciální a pořídil jsem ho až během naší poslední zastávky. Už jsme se blížili k letišti a zastavili jsme v turistickém obchůdku, kde mají všechno od alkoholu a žvýkaček až po voňavky. A na věšáku tam visel tenhle skvost! Víte, z čeho je vyrobený? Ze žabích kůží. Víte, oni tam ty žáby kdysi dovezli, když se snažili vybalancovat místní faunu a flóru, ale ony se jim tam trochu přemnožily, tak z nich začali vyrábět klobouky. Tenhle byl původně naceněn na nějakých nesmyslných 850 dolarů, ale jelikož mu chyběl jeden krokodýlí zub, tak mi ho milá slečna prodala za 400. Takové štěstí!
klobouky_05.jpg
Židovské pokrývky hlavy, jeden z klobouků byl zakoupen ve Williamsburgu, židovské čtvrti newyorského Brooklynu – ovšem vyroben byl v Česku. (Foto: Ondřej Karpíšek)
A co české klobouky, mají ve vaší sbírce také šanci?
Samozřejmě. Zbožňuji hlavně klobouky TONAK. Na ty jsem narazil i v Americe. České plstěné klobouky tam patří k těm nejznámějším a nejkvalitnějším. V oblibě je mají i ortodoxní židé. Jednou na Manhattanu se mi stalo, že jsem šel po ulici, narazil na stánek s klobouky, vzal jeden do ruky a prodávající mi zašeptal do ucha, že to je moc dobrý klobouk, vyrobený v Česku, žádný čínský šunt. Musím ale říci, že před nedávnem jsem objevil výrobnu plstěných folklorních moravských klobouků. A to bude moje zhouba. Tam máte v každém kraji, v každé vesnici jiný klobouk. No, co vám budu povídat... Objednal jsem si jich dvacet.
To někdo jednou zdědí velmi hodnotnou sbírku!
Každý investujeme do něčeho jiného. Já bych v dohledné době každopádně rád našel pro své klobouky vhodné prostory a vytvořil něco jako galerii, to by se mi líbilo...
Podobné články
Martin Miko
Doporučujeme
Jan Fiedler
