Věra Pohlová a její „konečné řešení internetové otázky“ se neodmyslitelně zapsala do moderního českého folklóru. V roce 1999 tehdy dvaasedmdesátiletá důchodkyně zanechala v slangovém registru tak znatelnou stopu, že donutila celou lingvistickou obec bádat nad tím, jestli lze slovo "internet" použít v plurálu, či ne. Pohlová tehdy odpověděla na anketní otázku deníku Metro, co si myslí o kauze týkající se správce sítě v České Spořitelně, který nabízel za úplatu data majitelů sporožirových účtů: „Tyhle aféry každého jenom otravují. Já bych všechny ty internety a počítače zakázala.“ Popularita neologismu „internety“ dosáhla stejných rozměrů, jako dílo největších moderních přispěvatelů do české lexikální studnice, jakými jsou například Ivan Horník, Jiří Kára či Václav Klaus. Přestože množné číslo slova internet zatím nebylo vědeckou obcí většinově uznáno, stejně jako je tomu v případě termínů jako "nekáva" či "prcárna", je dost možné, že se v rámci přirozené asimilace novotvarů do jazyka nakonec ve slovníku spisovné češtiny objeví. Citát Pohlové se taktéž stal jakousi alegorii rázného a simplifikovaného řešení komplexních problémů. Díky možnosti jednoduché aplikace a parafráze byl tudíž v pozměněné podobě použit v tak tematicky široké škále, že nabral až ontologických rozměrů. Fotka sympatické babičky, tvořící sémantickou tenzi s neúprosně radikálním postojem, za který by se nemusel stydět ani Benito Mussolini, vytvořila téměř nevyčerpatelnou matici ideologicky i filosoficky kontrastujících a interagujících symbolů. Od samého počátku se však vedly dohady, jestli byla Věra Pohlová skutečně žijící osobou, či pouze výplodem génia publicistů z deníku Metro. 28.7. 2011 se na fanouškovském profilu Pohlové objevil odkaz na text, údajně napsaný vnukem Markem, který informoval veřejnost o smrti legendární buřičky ve znění: „Dobrý den. Babička Věra včera, ve věku 84 let, v ranních hodinách zemřela doma obklopena nejbližšími. Rád bych touto cestou řekl všem recesistům, že to byla moc hodná paní, které záleželo na tom, abychom se měli dobře, a i když to podle jednoho jediného výroku, který redakce Metra kdysi uveřejnila, nemusí tak vypadat, byla velice pokroková. Počítač jsme doma měli od roku 1996, a když k nám babička přišla na návštěvu, tak s ním také zkoušela pracovat. Později, když už byla upoutaná kvůli cukrovce na lůžko, pořídili jsme jí dokonce notebook, na kterém si četla denní zpravodajství. Byl bych rád, kdyby její památka byla vnímána jinak než jen jedním výrokem, který kdysi uveřejnilo Metro. Jako nefacebookový uživatel se loučím, na vaše případné komentáře tedy nebudu moci reagovat, nezlobte se. Marek Pohl, Praha.“ Vzkaz však pocházel z anonymního serveru pastebin.com, takže jeho pravdivost nemohla být nijak ověřena a celá záležitost vedla pouze k dalším spekulacím. 24.9. 2014 se však ozvala uživatelka Vendulka Pohlová, a to ze standardního FB účtu, který nevzbuzuje pochybnosti o jeho pravosti a uvedla: „Věra Pohlová zemřela již v březnu 2007 a vnuka jménem Marek Pohl nikdy neměla. Tímto bych chtěla uvést na pravou míru nepravdivou zprávu, uveřejněnou v červenci 2011. Nikdy netrpěla cukrovkou, na počítači nepracovala a zprávy četla pouze v tištěné podobě. Přesto to byla až do své smrti velmi vitální a šarmantní dáma.“ Vendulka Pohlová zdědila radikální geny (facebook.com) Mýtická Věra Pohlová se tak konečně dočkala zaslouženého certifikátu autenticity a její odkaz může žít dál mezi jedničkami a nulami nesmrtelných internetů. Na počest paní Věry si dovolím jednu osobní parafrázi: „Já bych ty Tomii Okamury a Úsvity malých penisů zakázal.“ R.I.P.