Hrdina s protézou
Byl to obyčejný teenager z Britské Kolumbie. Chodil do školy, sportoval, pak ale přišla rána - v pouhých osmnácti letech Terrymu Foxovi diagnostikovali rakovinu kostí a museli mu kvůli tomu amputovat pravou nohu. Během pobytu v nemocnici se mladík setkal s dalšími pacienty s rakovinou a to ho hodně zasáhlo. Spřátelil se především s těmi z dětského onkologického oddělení...
Když se naučil pořádně ovládat svou protézu, řekl si, že musí proti zákeřné nemoci bojovat tvrději. Začal běhat a 12. dubna 1980, po 18 měsících tvrdého tréninku, odstartoval v St. John’s v Newfoundlandu tzv. Maraton naděje. Jeho cílem bylo proběhnout napříč Kanadou a získat 25 milionů dolarů na výzkum léčby rakoviny. Zpočátku to bylo náročné, postupně ale nasadil tempo a za den dokázal uběhnout kolem 42 kilometrů.
Terrymu fandila nejen Kanada, ale i sousedé z USA, po 143 dnech maratonu ale přišla krize. Ze zdravotních důvodů musel Fox po 5373 uběhnutých kilometrech cestu přerušit. V péči lékařů pak zjistil, že se mu rakovina rozšířila do plic. Vyčerpávající fyzická zátěž přispěla k rychlému rozšíření nemoci. V červnu 1981 Terry dostal zápal plic a následně upadl do kómatu. 28. června pak běžec v nedožitých třiadvaceti letech zemřel. Všechny kanadské vládní budovy na Terryho počest stáhly vlajku na půl žerdi - a tak zůstaly až do sportovcova pohřbu. Terry se stal také nejmladším držitelem Řádu Kanady, nejvyššího civilního vyznamenání země.
Cílovou částku Terry Fox nevybral, o jeho odhodlání se dozvěděl celý svět. Podnikatel Isadore Sharp, jehož syn také zemřel na rakovinu, se rozhodl Foxovu snahu nenechat zemřít s ním a v roce 1981 začal pořádat Běh Terryho Foxe, později přejmenovaný na Běh naděje, který se každoročně pořádá v mnoha zemích světa, od sametové revoluce až do roku 2007 i v České republice. Poté ho tady zakázala přímo Nadace Terryho Foxe se sídlem v Torontu, hlavní zajišťovatel akce na domácí i mezinárodní půdě. Důvod? Nadace si kladla čím dál náročnější podmínky, například nesmyslně vysoké pojistné, které lokální organizátoři museli zaplatit. Vzhledem k tomu, že se většinou jednalo o charity nebo dobrovolnické spolky, to bylo nemyslitelné, a tak to Kanaďané pod pohrůžkou pokuty za neoprávněné používání jejich licence zatrhli úplně.
V Česku měla přitom celá věc opravdu silnou tradici, v nejlepších letech se u nás uskutečnilo i přes 150 běhů za rok. Smutný konec odvážného příběhu jednoho statečného mladíka, na jehož motivy byly natočeny dva televizní filmy, jeden v roce 1983, druhý o 22 let později.