Láska v hrobě: nejnaturalističtější dokument posledních let dnes večer na ČT 2

Obrázek uživatele Radek Kovanda
10.11.2015, 15:11

‚Láska mezi zvratky...‘ Časosběrná sonda mapující pět let života jedné dvojice bez domova s partou ostatních na pražském hřbitově, který kdysi sloužil německým protestantům. Jako byste tu najednou žili také – dokumentaristé se k nim totiž dostali velmi blízko.

V úterý 10. listopadu ve 20:55 odvysílá ČT2 dokument Davida Vondráčka Láska v hrobě ověnčený mnoha cenami (festival v Římě, Cena kritiky, Český lev, Zlatý ledňáček, Trilobit atd.). Současný tým naší redakce byl úplně první, který na svém minulém působišti v časopisu Maxim už před čtyřmi lety informoval o na koleně vznikajícím filmu, jenž se rodil bez jakékoli státní nebo komerční podpory.

Věřili jsme téhle expresivní baladě, ale netušili jsme, že film bez produkce i produkčního natočený bez zvukaře na malou kamerku za pár korun z bazaru (kamera: Jan Kadeřábek) si vybere Britská filmová akademie na svou londýnskou přehlídku.

Dnes – tři roky po premiéře – se ptáme režiséra Davida Vondráčka, jak ovlivnil film jeho tvůrčí život...

Dost zásadně. Uvědomil jsem si, že už nic podobného nejsem schopný natočit a že jiná podobná témata už by byla jen neustále se opakujícím slabým odvarem Lásky v hrobě...

Takže autor jediného díla?

Dá se to tak říct. Myslím si, že co se týče tzv. publicistického dokumentu, také už nemohu překonat pentalogii o dějinách poválečných odsunů a přísunů (Zabíjení po česku, Řekni, kde ti mrtví jsou, Sbohem Český koutku, Do země (ne)zaslíbené, Na divokém severu). Takže vlastně končím se žánrem dokumentu jako takovým.

Vždyť tě ale vídáváme v Reportérech ČT?

To je ale něco jiného. Tam je prostor vždycky pro nějaký fejeton na téma, které si vyberu. Ale jedná se vždy o miniaturu, kterou dělám jak nejlépe umím. Nestydím se za ní, ale jde o to, aby bylo na složenky...

V jedné takové reportáži ‚pokračuje‘ i sám dokument Láska v hrobě – podívejte se ZDE.

To jsi úplně kapituloval před velkými hlubšími tématy?

Četl jsem nedávno esej Milana Kundery o Franzi Kafkovi „Kastrující stín svatého Garty“, kde se zmiňuje o spisovateli Márquesovi, který mu řekl, že jen díky Kafkovi pochopil, že je možné psát jinak. „Psát jinak,“ říkal Kunderovi, „psát jinak znamená – nebát se překročit hranice pravděpodobného. Ne proto, abychom unikli skutečnému světu, ale abychom ho tak postihli lépe a hlouběji...

Co tím chce básník říci?

Chci říct to, že proto, abych zaznamenal svět, tak jak ho chápu – tak už mi nestačí žánr dokumentu, kde už jsem řekl vše, čeho jsem schopný. Chci se pokusit opustit zaznamenávání světa jako přímého odrazu reality.

Tedy napsat román?

Na to nemám, ale připusťme že scénář je obrazový scénář ve zkratce. Takže se teď po nocích pokouším psát scénář na celovečerák. Jak to dopadne? Nevím. Přistupuju k tomu se sklopenýma ušima, s pokorou... Až to bude hotové, myslím tak do roka, tak to pošlu do nějakých soutěží a uvidím.

Kdybys uspěl, tak bys to režíroval...?

Na to si taky netroufám. Myslím si, že u nás tak rozšířený autorský hraný film je výrazem velké sebestřednosti tzv. autorských režisérů. V jedné osobě se nemůže koncetrovat tolik talentů: osobitá životní filozofie, umění napsat dialog, vymyslet dramatickou zápletku, psychologicky vézt herce atd. Je mi bližší pohled francouzského scenáristy Jeana Cloude Carierra, který jasně rozlišuje oddělené disciplíny, tedy práci scenáristy a práci režiséra. V tomhle je mi bližší americký model hraného celovečerního filmu. Scénář je samostatná disciplína a scenáristé nemají vůbec ambice režírovat. Takže já se pokouším napsat scénář, což je důležitý, ale vždy jen polotovar filmu. A když budu mít štěstí a polotovar osloví nějakého režiséra a producenta, tak z toho třeba něco osobitého vznikne.

Takže už žádný autorský dokument?

Láska v hrobě byl můj první a poslední filmový dokument a Karel Janeček, svět podle algoritmu poslední publicistický televizní dokument.

A na to, jak vznikají a o čem vyprávějí Davidovy historické dokumenty, se podívejte prostřednictvím kauzy Kdo zabíjel před 70 lety na Bořislavce.


Komentáře