Sledujete kauzu Feryna? Bytost v mužském těle, které se považuje za ženu, prý v sociálním centru Klinika znásilnila jakési dvě feministky. Jsou toho plné noviny a řeší to policie. Nevíme, co se přesně stalo, ale vlastně nejde až tak o to, jestli k trestnému činu došlo nebo ne. Mnohem podstatnější je, jaké obecné otázky Jiří (nebo Marie?) Feryna nastoluje.
Jistě dokážeme pochopit, že se někdo narodí jako muž, ale cítí se jako žena nebo naopak. Tihle „jinotělci“ pak podstupují změnu pohlaví, aby se cítili tak, jak je jim to přirozené. Nechají se přeoperovat, genderově si upraví jméno a rodné číslo… Změní se se vším všudy. Proč ne? Je to tak naprosto v pořádku, pokud jim to takhle vyhovuje. Společnost s tím (až na xenofobní výjimky) nemá problém podobně, jako nemá problém se 4% orientací.
Feryna je ale mnohem složitější případ. Narodil se jako muž, cítí se jako žena, ale chce zůstat jako muž – se všemi atributy mužství. „Rozhodně by pomohlo umožnit změnu dokladů i těm lidem, kteří chirurgický zákrok podstoupit nechtějí,” vysvětlil. „Pro ostatní bývá těžké zvyknout si, že nejsem Jiří, ale Marie. To se pak projevuje třeba na veřejných toaletách… Samozřejmě neexistují jen dva gendery, mužský a ženský, spousta lidí se může cítit kdekoli mimo tyto dva póly – třeba bez genderové příslušnosti nebo mezi gendery tak nějak proplouvat, jednou se cítit jako muž, jindy jako žena. Možností je spousta.”
Feryna se tedy měnit nehodlá – změnit se naopak máme my. Máme chápat, že člověk není takový, jaký se narodil (nebo jak se nechal přeoperovat), ale takový, jaký se právě cítí. Pohlavní identita podle něj není pevná, ale „plovoucí” (arbitrární, fluidní). V pondělí budu muž, v úterý trochu žena, ve středu žena, ve čtvrtek zase trochu muž… A vy ostatní se mé nevyhraněnosti a amébovitosti musíte přizpůsobit, jinak jste xenofobní fašisti. Podobně se na to ostatně dívá i Facebook, který už své uživatele neomezuje dvěma pohlavími. Od září 2014 jim nabízí na výběr 50 nejrůznějších genderových identifikací.
Pomiňme, jak bizarní situace vznikají na veřejných záchodcích, v převlékárnách koupališť, u lékaře a na dalších místech, kde společnost z dobrých důvodů historicky odděluje obě pohlaví. Představte si, že jste žena a do dámských sprch se k vám cpe vousaté individuum, protože prý má „nevyjasněnou genderovou identitu”. Jak skvělá záminka pro úchyly a zvrhlíky!
Představte si, že vás coby dámu ze záchranného člunu potápějící se lodi vyhodí kapitán, který si právě uvědomil, že není Jiří, ale Marie. Představte si, že pro vás na plese při dámské volence přijde Franta oblečený v růžových šatičkách, a když ho jako muž odmítnete, ztropí povyk: „Já se zrovna dneska cítím jako žena a tenhle hnusný odpůrce trans-lidí se mnou nechce tancovat mazurku!”
Řekněme to natvrdo: tohle je prostě úchylnost. Společnost se neobejde bez jasně ohraničených kategorií, která zajišťují její stabilitu. Jaké máme pohlaví, kolik nám je let, jakou máme národnost a barvu pleti… Pokud tyhle distinktivní kategorií zmizí, společnost se rozpadne a nastane totální chaos. Právě k němu dnes míří neomarxismus, který relativizuje úplně všechno.
Do jisté míry byl tenhle trend přínosný – na relativizaci jsou založena třeba základní lidská práva. Koho by před pár stoletími nebo desetiletími napadlo, že:
– poddaný může mít stejné svobody jako šlechtic
– žena smí dědit majetek, řídit auto a nosit kalhoty
– černoch se může volně pohybovat i mimo plantáž
– homosexuál nemá shořet na hranici
– Žid může do veřejného parku a do kina a nemusí nosit žlutou Davidovu hvězdu
Tohle všechno jsou případy, kdy nás relativizace posunula dopředu – k civilizovanější, spravedlivější a lidštější společnosti. Jakmile ale relativizace narazila na biologické hranice, začíná to být průšvih. Opravdu můžeme pohlaví střídat jako fusekle? Udělejme si z toho tedy aspoň legraci:
1. Věk
Proč musím být padesátiletý chlap, když se cítím jako tříletý capart? Pokud mne nepřijmou do školky, porušují moje dětská práva.
V Kalifornii šestatřicetiletý Nate Ripley prohlásil, že se považuje za šestiletého, a „absolutně rozvrátil” dětský turnaj v baseballu (není ale úplně jasné, jestli v tomto případě nejde o hoax).
2. Etnicita (rasa)
Proč musím být běloch, když se cítím jako černoch? Pokud mne tedy s mým tvarohově bílým ksichtem neprohlásí kmenovým náčelníkem v Nigeru, jde o rasistický útok na mou „fluidní etnicitu”.
Američanka Rachel Dolezal se identifikovala jako černoška, ačkoli v sobě neměla ani kapku „černé” krve. Její rodiče mají české a švédské kořeny.
3. Biologický druh
Proč musím být člověk, když se cítím jako lev? Pokud mi neumožní žít s ostatními lvy ve výběhu pražské ZOO, dopouštějí se týrání zvířete.
Američan Richard Sprague se tetováním, implantáty a dalšími tělesnými modifikacemi postupně změnil v ještěra.
Copak se svět opravdu zbláznil?! Ale zpátky k Ferynovi (Feryně?). Na té bizarní kauze je zajímavé vlastně jen to, jak jeden pacient s poruchou pohlavní identity rozčeřil mediální diskurs. Ten člověk se má jít léčit nebo se nechat přeoperovat na ženskou, neotravovat s tím okolí a nedělat z toho společenské téma sezóny.
A tady si přečtěte, proč je žižkovské autonomní centrum Klinika zločin.