Jaké to je, když spadnete přímo do sopky?

V listopadu 1992 pořizovali Mike Benson, Chris Duddy a Craig Hosking ze vzduchu záběry do filmu Sliver (Někdo se dívá). Motor helikoptéry ale zahltil kouř z kráteru a oni zahučeli přímo do něj.

„Vzlétáme ráno kolem jedenácté," vzpomíná na ten den Craig Hosking, pilot a kaskadér najímaný hollywoodskými studii. „S Mikem Bensonem už jsme předtím dělali na pěti filmech, takže se dobře známe. Jeho asistenta Chrise ale vidím poprvé. Má strach, nikdy vrtulníkem neletěl.

Kroužíme ve velké výšce nad obřím kráterem. Je plný bílého kouře, kterým občas probleskne zářivě oranžová láva. Mike podává Chrisovi balíček z banánových listů. Je v něm láhev ginu. V sopce Kílauea sídlí bohyně Pele, a než cokoli podnikneme, měli bychom si ji podle domorodých zvyků přiklonit na svou stranu. ,Teď!' volám do interkomu a Chris vyhazuje láhev ven. Jenomže proud horkého vzduchu vystupujícího z kráteru ji odhazuje stranou. Koukám dolů - láhev se rozbíjí o hranu čtyřkilometrového kráteru. Snad to madam Pele pochopí.

Slétávám dolů, kamera jede. Jsme asi šedesát metrů nad sopkou a cítíme sálající žár. Nad kráterem stočí Mike kameru dolů a zoomuje, aby vznikla iluze pádu do sopky.

800px-Puu_Oo_looking_up_Kilauea_-_editSopka Kílauea. Foto: wiki

Po přistání si Mike záběr prohlíží a kroutí hlavou. ,Můžem to sjet ještě jednou?'ptá se mě. Beze slova nasedáme a letíme. ,Potřebuju, abys šel níž a letěl rychleji...' ozývá se Mikeův hlas v interkomu, když se blížíme ke kráteru. ,Roger,' odpovím mu a začnu klesat. Kamera jede. Ale najednou je něco špatně. Něco s motorem. Ztrácíme otáčky, a tím i výšku. Kabinou zní výstražný signál. Píp píp píp... Mám vteřinu na to si uvědomit, co se děje - jsme v hustém kouři a motor nemá dost kyslíku na spalování, 'Připravte se na nouzové přistání,' říkám do interkomu a vybírám to nejlepší místo. Rach! stroj dosedl na ližiny, je to pořádný náraz, ale nikomu se nic nestalo.

Vylézáme ven. Jsme přímo v kráteru. Všude je kouř, při každém nádechu nás pálí plíce. Pořád popocházíme - čím déle stojíte na jednom místě, tím víc vás pálí chodidla. Běžím zpátky k helikoptéře, zapínám vysílačku a řvu: ,Mayday, mayday...!' Jenže vysílačka je mrtvá, náraz zlikvidoval elektrický systém. Musíme se dostat ven z kráteru, jinak se udusíme. Dojdeme na místo, kde kouř trochu řídne. Před sebou máme svah, asi sto metrů vysoký a nepříliš strmý. Jak ale šplháme nahoru, sklon se zvyšuje, jako kdybyste lezli v obří míse. Není se čeho držet - vulkanická hornina je nepevná a lámavá, neposkytuje žádnou oporu pro ruce. Navíc je složená z úlomků ostrých jako jehly. Chrisovi to jde nejlépe a ocitá se daleko před námi. Dostává se ale do míst, kde už je stěna téměř kolmá. Křičí na nás: 'Tudy nechoďte. Zasekl jsem se. Nemůžu nahoru ani dolů.' Nemáme šanci se z kráteru dostat.

Musím se vrátit zpátky, zkusit nějak nahodit vysílačku a přivolat pomoc. Rozhlížím se po kabině, ale kvůli hustému kouři nic nevidím, točí se mi hlava a kašlu tak, že zvracím. Musím ven. Naštěstí je vedle kupa škváry a na jejím vrcholu je kouř řidší. Jdu se tam několikrát nadýchat, než nakonec v helikoptéře objevím baterii od kamery. Je na 24 voltů, stejně jako elektrický systém vrtulníku. Kapesním nožem oholím dráty a zapojím je do stropního panelu. Vysílačka naskočila. Znovu řvu ,Mayday' a udávám polohu... Mé volání zachytí výletní helikoptéra. Pilot se mě ptá: ,Vy jste fakt v kráteru? Kolik vás je? Jste naživu?' Odpovídám, že jsme tři, v jihozápadním cípu. Pak vybíhám ven a křičím na Mikea a Chrise. 'Pomoc už je na cestě, zůstaňte, kde jste.' Volají na mě zpátky, ale já musím k vysílačce navigovat záchranáře. Nad kráterem přelétá vrtulník. ,Když přistanu, dokážete rychle naskočit?' ptá se přes vysílačku pilot jménem Don. Křičím na Chrise a Mikea, ať jdou za mnou dolů. Nikdo ale nepřichází a Don už je tady. Chytnu kameru, doklopýtám ke stroji a čísi ruce mě vytahují nahoru. Říkám, že tam mám ještě kamarády. 'Vrátíme se pro ně,' uklidňuje mě pilot."

p_0002 Kamera, se kterou Craig pracuje. Foto: hoskingaviation.com

Mike s Chrisem jsou na svahu. Myslí si, že se Craig dole udusil - už se jim dlouho neozval. Teď registrují zvuk helikoptéry. Přes ni ale neslyší Craiga, jak na ně volá. Stroj přistává v hustém kouři, pak se zase zvedá a odlétá. „Co to má znamenat?" ptají se rozčarovaně. Jsou tu už sedm hodin, slunce začíná zapadat. Najednou se nad nimi ozve píšťalka a hlasy: „Slyšíte nás, jste tady?" Mikeovi a Chrisovi v tu chvíli poskočí srdce radostí, ale vzápětí je zmrazí odpověď záchranářů: „Zůstaňte, kde jste, ráno pro vás přijdeme." Až ráno!

V noci nespí a sledují světelnou show, kterou předvádějí lávové toky pod nimi. Nevědí, jestli tahle noc nebude jejich poslední. Občas klimbají únavou. Budí je světlo a stoupající žár Je ráno. Sedí a čekají dlouhé hodiny. Mezitím se k nim propracovává záchranný tým. Problém je, že kolem mikroklimatu kuželu panuje úplně jiné počasí, toho rána dost špatné. Nakonec se k nim ale přece dostanou.

Mike najednou vidí na stěně asi čtyři metry od sebe červené lano. Táhne se až k vrcholu kráteru. Když se podívá podruhé, lano tam není. Za chvíli se objevuje znovu, o pár metrů dál. Záchranáři kvůli kouři nevidí ani Mikea, ani Chrise, proto házejí lano v metrových rozestupech a čekají, zda ucítí tah. Jednou už po něm Chris chňape, ale nestihne to. V tu chvíli se vně kráteru zhorší počasí a záchranáři se musejí stáhnout. To ale Mike s Chrisem nevědí a dál marně čekají. Nakonec si říkají, že už je asi mají za mrtvé. A Chris navrhuje, že se pokusí vylézt na vrchol. „Dívám se nahoru na převis a najednou vidím cestu. Jak je to možné, včera tam určitě žádná nebyla. Možná vznikla při jednom ze sesuvů, které jsme v noci slyšeli," vzpomíná Chris.

Asi za čtvrt hodiny křičí zpátky na Mikea, že už je skoro nahoře. Pak se nadlouho odmlčí. Za převisem se totiž vynoří ještě strmý násep z jemného ostrého štěrku. Chris zkouší lézt dál, ale nemá se čeho držet a sklouzává dolů. Musí zabořit ruce hluboko do štěrku, aby se udržel. Ostré kameny mu rozřezávají ruce až do masa. Jako kdybych je strčil do skleněných střepů. Ale nedá se nic dělat, musím dál. Počítám do tří, vytáhnu ruce, vzepřu se nohama, znovu zabořím ruce. A ještě jednou, a ještě... už jsem na pevném hřebeni kráteru. Křičím dolů na Mikea, ale nahoře je silný vítr, takže vůbec nevím, jestli mě slyší. Scházím po svahu a vtom vidím červené záchranářské lano. Popadnu ho, že ho hodím Mikeovi dolů. Vím přesně, kde je. Ale pak mi dojde, že nemám sílu ho vytáhnout a nejspíš bych tak zabil nás oba. Nechávám tedy konec lana na místě, pod kterým je Mike, a utíkám dolů po svahu hledat záchranu."

Při tom Chris zavadí o velký balvan a shodí ho dolů do kráteru. Kámen proletí kolem Mikea - ten zaregistruje pád velkého předmětu a tupý náraz dole. Volá na Chrise, ale žádná odpověď. Je to v hajzlu," říká si. „Takže Craig se udusil, Chris spadl a zůstal jsem už jen já." Chris mezitím utíká po svahu, ale je v šoku a dezorientovaný, takže jednou málem spadne zpátky do kráteru. Má ale štěstí - zpozorovala ho helikoptéra, která přeletovala nad úpatím sopky. Jakmile se Chris dostal do kabiny, řekl záchranářům o Mikeovi. Jenže počasí je stále nepříznivé a blíží se noc... pro Mikea už druhá, kterou bude muset přečkat v sopce. „Sleduju soumrak a přemýšlím: ,Proč jsem neumřel jako ti dva? Nechci už tu být další noc. Chci umřít, v klidu a potichu. Proč jsem sakra musel dělat ten druhej záběr, když ten první by docela stačil?'

Koukám dolů do žhavé lávy a v ní se mi zjevuje madam Pele, bohyně sopky. Najednou je ráno. A já pořad žiju. Slyším helikoptéru, vidím ocas, pak celý trup. Z boku se vyklání hlava ve vojenské helmě z vietnamské války. Pilot na mě mává, já mávám na něj. ,Tady jsem, tady!' křičím. ,Zůstaň, kde jsi, budu zpátky za čtvrt hodiny vytáhneme tě,' volá na mě pilot. Uplyne půl hodiny a nic. Až po dlouhé chvíli slyším zvuk vrtule. Není nic vidět, kouř mezitím zhoustl. Kousek ode mě se vynořuje jakási drátěná klec. Po chvíli mi dochází, že je to sedák. Střídavě mizí a zase se vynořuje z kouřové clony, jak se helikoptéra snaží určit moji polohu. Při jednom z pokusů nabere sedák velký kámen. Vrtulník odlétá. Asi za deset minut, když zjistili svůj omyl, přilétají znovu. Spouštějí klec asi tři metry ode mě. Musím skočit a chytit se, jinak spadnu dolů. Podařilo se... zapadl jsem do něj jak ruka do rukavice.

0701013_1 Kameraman Craig Hosking. Foto: hoskingaviation.com

Stoupám nahoru a koukám do kráteru. V kouři prosvítá láva. Jsem jako nafetovaný, mám radost a křičím dolů: ,Madam Pele, vyhrál jsem! Ale nikdy ti neodpustím, žes mi zabila kamarády.'

V základním táboře na mě čeká manželka. Objímám se s ní a periferním pohledem vidím, jak se z davu kolem oddělují dvě postavy. Jdou ke mně. Otáčím se, a jako by do mě praštil blesk - je to Craig s Chrisem..."

Po testovacích projekcích filmu Někdo se dívá se společnost Paramount rozhodla změnit jeho konec. Záběry ze sopky byly vystřiženy.

A takhle vypadá vulkán Kílauea v činnosti:

Puu_Oo_cropped

A TADY se podívejte, jak vypadá opravdová tuhá zima.

Komentáře