Jak sociolog Petr Hampl zprznil památku filozofa Edmunda Burkea

Doktorand sociologie a bojovník za vlast Petr Hampl staví svůj světonázor na odkazu anglo-irského filozofa Edmunda Burkea. Buď jej však záměrně reinterpretuje, nebo nechápe.

Obrázek uživatele Premysl Cernik
I'm gonna stick an umbrella up your ass and open it.

Stejně jako není Martin Konvička „odborník na islám“, není ani Petr Hampl „renomovaný“, „slavný“ nebo „známý“ sociolog, jak jej titulují některá obskurní média či Tomio Okamura. Hampl je prozatím pouze doktorand (má z dob socialismu přežívající lokální doktorský titul PhDr., nikoli mezinárodně uznávaný PhD) a jeho publikační činnost primárně sestává – krom učebnice pro soukromou školu VŠEM – z článků či blogů zveřejněných na jeho vlastních stránkách či na webu IVČRN.

Sám se nazývá „populistickým sociologem“, který se drží premisy, „že předsudky lidu (zdravý rozum) jsou spolehlivějším vodítkem pro uspořádání soukromého života i života společnosti než tvrzení filosofů, umělců, analytiků, psychologů…“ Tuto myšlenku připisuje britskému filozofovi a politikovi z 18. století Edmundu Burkeovi, avšak do značné míry ji vytrhává z kontextu.

Burke byl známý svou opozicí vůči osvícenství a filozofům francouzské revoluce a jeho termín „předsudek“ byl jakýmsi protikladem osvíceneckého individualismu a racionalismu. Onen „zdravý rozum“ (či „předtucha“) byl však úzce svázán s tradicí a historií, a to včetně sociální hierarchie a autorit – Boha, církve, panovníka, šlechty, parlamentu atd. V dnešní době, kdy „předsudky“ z největší části ovlivňují média a sociopolitické prostředí nemá středověký řád, je Burkeova teze v takto ořezané podobě prakticky neaplikovatelná. O to spíše v případech, které uvádí Hampl – „výchova dětí, drogy, imigrace, životní styl, manželství, kriminalita, náboženství či cokoli jiného“.

Hamplův konzervatismus zde střílí rezavými šípy, protože odkazuje na tradice, které v post-moderním světě do značné míry vůbec neexistují nebo byly nahrazeny jinými – a to včetně tradice humanismu. Burke obhajoval hodnotu „tradiční moudrosti“, která by neměla být odhozena ve prospěch „analytického rozumu“, který prosazoval například jeho současník David Hume a další osvícenští filozofové a teoretici.

Burke však nezpochybňoval autority ve prospěch jakéhosi „selského“ kolektivismu. Naopak byl v zásadě proti absolutní demokracii, a to z důvodů, které se sociologovi Petrovi Hamplovi moc nehodí do krámu – například protože by přirozená zloba lidu mohla být zneužita demagogy spíše než monarchou/šlechtici, protože pro vládu je třeba inteligence a vzdělání, kterých se obyčejným lidem nedostává, či protože by vláda většiny mohla utlačovat menšinu/menšiny (tzv. tyranie většiny).

Edmund Burke byl zastáncem post-feudálního uspořádání, tedy dědičného nároku jak na trůn, tak na křesla ve Sněmovně lordů, jenž měla v 18. století ještě právo vetovat zákony, které schválila Dolní sněmovna. Přestože Burkeovo názory často oscilovaly mezi liberalismem a konzervatismem, právě pro přílišné zahledění se do minulosti a kvůli názoru, že by lidé měli hledat moudrost u předešlých generací tradiční britské (resp. anglické) společnosti, jej ostře kritizoval jeden z Otců zakladatelů Spojených států amerických Thomas Paine.

Paine ve svých esejích vyzdvihoval Velkou francouzskou i Americkou revoluci, které přetrhaly vazby s monarchií. Tu považoval za nepřítele lidstva. Stejně tak Paine (který byl v podstatě deista – nehlásil se k žádné církvi jakožto instituci) razil názor, že člověk má právo zvolit si svou víru, zatímco Burke byl rigidní anglikán a mnoho oněch tradic, z kterých by měl čerpat „zdravý rozum“, bylo vázáno právě na protestantismus.

Hampl na svých stránkách dále rozvádí svou inspiraci Burkem: „Slovem ‚populistický‘ tak vyjadřuji základní paradigma – přesvědčení, že to, jak lidé posuzují různé věci svým zdravým rozumem, se v naprosté většině případů ukáže jako správné. [...] Pokud společenští vědci tvrdí něco jiného než běžný zdravý rozum, je na nich, aby svá tvrzení jasně a jednoznačně prokázali. Žádný názor nemůže být brán vážněji jen proto, že pochází od psychologa, sociologa či ekonoma (a to záležitosti typu vědeckého komunismu a vědeckého feminismu ponechávám stranou).“

Bohužel vůbec nebere v ohledu fakt, že Burkeho polemika o francouzské revoluci vznikala v době, kdy Evropa zažívala velké otřesy na poli tradičního monarchistického uspořádání. Burke se taktéž snažil o určité „klidnění vášní“ osvícenců, kteří se vezli na vlně empiricismu, racionalismu a skepticismu a snažili se – často i křečovitě – odpoutat od myšlení předchozích generací. Osvícenci v mnohých případech odmítali cokoli, co nebylo posvěceno racionální analýzou, zatímco Burke tvrdil, že „předtucha“ může obsahovat pravdu, aniž by byla metodologicky ověřena.

Hamplova interpretace je tudíž v lepším případě zavádějící. Tvrzení, že Burke upřednostňoval „běžný zdravý rozum“ (ať to znamená cokoli) před názorem „autorit“, lze vztáhnout na jeho negativní vztah k osvícenství, během něhož byla tradiční věda stále do jisté míry ještě v plenkách. Nikoli však na autority obecně – ty Burke viděl v církvi, šlechtě či panovníkovi a z jejich tradice radil onen „zdravý rozum“ derivovat. Empirická věda tehdy ještě tradici, jakou má dnes, neměla.

Onen krátký traktát, kterým Hampl sumarizuje svůj světonázor, je charakteristický pro většinu jeho intelektuální tvorby. Pokud se odkazuje na velké myslitele historie lidstva, vyzobává jen ty drobky, které se mu zrovna hodí. To má koneckonců společné se svým kamarádem a dalším ochráncem české tradice před muslimy a uprchlíky Martinem Konvičkou.

Doufejme však, že má Hampl v jednom pravdu, a to že „běžný zdravý rozum“ dokáže vyprodukovat hodnotnější názory než je jeho pseudoakademické blábolení před českou vlajkou. Snad se Edmund Burke nemusí obracet v hrobě.

Konzervatismus není totéž co demagogie.

Mimochodem – krásné a nefalšované „echt“ demagogie si nejlépe užijete v internetových diskusích. Zde máte pět nejčastějších urážlivých nálepek, kterými vás v nich počastují ‚diskutující‘, pokud jim do kotce vhodíte nějaký normální a podložený názor.

Komentáře