Fotografie století: Sám si v ledové pustině vyoperoval slepák

Tyhle fotografie a vůbec celý následující příběh patří mezi opravdové historické rarity. Je na nich vyobrazen ruský lékař Leonid Rogozov, který si v roce 1961 během expedice v Antarktidě musel sám odoperovat slepé střevo. Jinak by neměl šanci přežít.

Leonid Rogozov se zúčastnil šesté sovětské expedice do Antarktidy v letech 1960 – 1961. Byl hlavním a vlastně vůbec jediným lékařem v polárním týmu. A také jediným lékařem široko daleko. Novolazarevskou výzkumnou polární stanici s celoročním provozem totiž tahle expedice teprve zakládala.

A tak když se doktoru Rogozovi najednou 75 kilometrů od pobřeží v Zemi královny Maud v Antarktidě „přihlásil o slovo slepák“, bylo zle – třebaže jde jinak o dnes již banální věc. Dvanáct zbývajících členů polární výpravy nemělo o základech anatomie, natož o chirurgii, ani páru.

V sobotu ráno 29. dubna 1961 pocítil Rogozov náhle celkovou slabost, nevolnost a hlavně bolest v pravé dolní části břicha. Schvátila ho horečka. Příznaky hovořily jasnou řečí – akutní zánět slepého střeva. „Věděl jsem, že abych přežil, je operace nezbytná,“ sdělil později odbornému časopisu British Medical Journal. Okolnosti mu ale příliš nenahrávaly. Nově založená základna na Antarktidě, uprostřed polární noci, dopravit se odsud pryč bylo nemožné, protože létání bylo v důsledku sněhových bouří zakázáno...

Leonid Rogozov si tehdy napsal do deníku:

„Zdá se, že mám zánět slepého střeva. Nikomu jsem o tom neřekl. Dál jsem se usmíval. Proč bych děsil své přátele? Kdo by mi mohl být nápomocen. Jediné pravděpodobné setkání polárníků s medicínou je, že někdy seděli v zubařském křesle.“

Poté, co vyzkoušel veškerou konzervativní léčbu, jako například antibiotika nebo lokální chlazení, se jeho stav začal zhoršovat. Teplota se zvyšovala, zvracel už téměř nepřetržitě.

„Včerejší noc jsem vůbec nespal. Bolí to jako čert! Sněhová bouře bičuje moji duši, naříká jako sto šakalů. Nejsou sice žádné zjevné příznaky toho, že perforace (prasknutí střeva) je na spadnutí, ale visí nade mnou zlověstný pocit... To je ono ... Musím promyslet jedinou možnou cestu, jak z toho ven: operovat sám sebe... Je to téměř nemožné... Ale nemůžu se jen tak vzdát."

Operace začala ve 2 hodiny ráno, nástroje podával a zrcadlo nastavoval týmový meteorolog. Rogozov byl v polozakloněné poloze, napůl byl otočen na levou stranu. Zhruba po půl hodině si musel na chvilku odpočinout kvůli celkové slabosti a závrati. Nakonec slepé střevo úspěšně vyříznul. Aplikoval si antibiotika a ránu uzavřel. Operace trvala hodinu a tři čtvrtě. Fotografie byly pořízeny zhruba v její polovině.

„Pracoval jsem bez rukavic. Bylo na to špatně vidět. Zrcadlo sice pomáhalo, ale zároveň fungovalo i kontraproduktivně – koneckonců ukazovalo věci převráceně. Pracuji hlavně dotykem. Krvácení je celkem masivní, ale snažím se pracovat jistě. Jak jsem si otevíral pobřišnici, zranil jsem střevo, které jsem musel zašít. Najednou mi blesklo myslí: zranění je víc, ale nevšiml jsem si jich... Jsem slabší a slabší, začíná se mi točit hlava. Každých 4 až 5 minut si musím na 20 až 25 vteřin odpočinout.

Konečně! Tady je – prokletý přívěsek! S hrůzou jsem zpozoroval temnou skvrnu na jeho povrchu, což znamenalo jediné – ještě den, a prasknul by a... V nejhorším okamžiku při vyjmutí appendixu jsem začal umdlévat, moje srdce vypovídalo službu, znatelně se zpomalilo, ruce jsem měl jako z gumy. Myslel jsem si, že to celé skončí špatně. A přitom jediné, co zbývalo, bylo odstranit slepé střevo. A pak jsem si najednou uvědomil, že jsem v podstatě už zachráněn.“

Po operaci došlo k postupnému zlepšování zdravotního stavu. Teplota se vrátila po pěti dnech k normálu a stehy si Rogozov odstranil sedm dní po zákroku. Tato unikátní sebeoperace zaujala tehdejší sovětskou veřejnost i pohlaváry. Již ve stejném roce 1961 byl Leonid Rogozov vyznamenán Řádem Rudého praporu.

V říjnu roku 1962 se vrátil do (tehdy ještě) Leningradu, kde na vysoké škole obhájil závěrečnou práci na téma „Resekce jícnu při léčbě rakoviny jícnu“. Poté se oženil s českou lékařkou – jejich syn Vladislav (narozen 1969) se stal uznávaným lékařem na Klinice anesteziologie a resuscitace v pražském IKEMu (v současnosti žije v Anglii), dcera Jelena (narozena 1971, dnes MUDr. Vojtková) působí jako praktická lékařka v Ústí nad Labem. Jejich otec později pracoval jako lékař v různých nemocnicích v Leningradu / Sankt-Petěrburgu (Petrohradu) a od roku 1986 působil jako vedoucí chirurgického oddělení petrohradského Výzkumného ústavu pro plicní choroby. Zemřel v roce 2000 v Petrohradě na rakovinu plic. Bylo mu 66 let.

A TADY máte 5 možností, comůže znamenat vaše bolest břicha.

Komentáře