Extremista Kotleba oslavuje fašistický Slovenský stát. Hitlera propašoval i do dobročinné sbírky

Jan Palička

Minulý týden si celý svět připomenul smutné výročí 78 let od rozdělení Československa. Zatímco z toho, co zbylo z Česka po odtržení Sudet, vytvořili nacisté svůj protektorát, Slováci se vydali vlastní cestou a založili fašistický Slovenský stát, který samostatnost dostal odměnou za naprostou poslušnost Třetí říši. Zatímco většina lidí vzpomínku na tuto smutnou historickou událost brala spíše jako ponaučení z vlastních dějin, našli se i tací, kteří vítězství fašismu ve střední Evropě nepokrytě oslavovali. Oslavy vedl pravicový extremista a předseda Lidové strany Naše Slovensko Marian Kotleba, který své sympatie k nacistické totalitě šikovně propašoval i do dobročinné sbírky.

Výročí založení Slovenského státu slouží jako připomínka toho, jak snadné bylo v poměrně nedávné historii podlehnout svodům totalitní ideologii a zaprodat se zlu. Najdou se ale i tací, kteří po návratu klerofašismu touží i dnes a smutné datum oslavují jako vítězství slovenského lidu. Není divu, že v čele těchto lidí stojí známý extremista Marian Kotleba, předseda krajně pravicové Lidové strany Naše Slovensko, který káže vodu v podobě toho, že neustále opakuje, jak není žádný neonacista, a následně pak pije víno, když se chová tak, že Hitler by nad ním uronil slzu dojetí.

Pomyslný žebříček činů z kategorie "Nejsem neonacista, ale..." započal Kotleba v dobách, kdy začal on a členové jeho strany pochodovat ulicemi v uniformách, které jakoby z oka vypadly uniformám členů fašistických Hlinkových gard. Sice měly stejnou barvu, stejný střih, v podstatě stejné logo a ti, kteří si je na sebe oblékli, otevřeně fašistické Slovensko adorovali, nicméně podle Kotleby to vše byla jen náhoda a nelze z toho nic vyvozovat. To, že uniformy nosili jen členové těch nejhorších totalitních stran v historii, je pak nejspíše další z řady náhod, které se na slovenské ultrapravicové scéně očividně dějí častěji než kde jinde.

U oslav slovenského fašismu nemohl Kotleba spolu s pár desítkami věrných chybět. Po položení květin na hrob klerofašistického prezidenta Jozefa Tisa popraveného po válce za velezradu a válečné zločiny následovalo poděkování pánubohu za to, že Slovákům seslal tohoto nacistického věrozvěsta. Kotleba poté Tisa nad hrobem označil za jediného dosavadního opravdu slovenského prezidenta a následně za něj ještě nechal sloužit mši v Banské Bystrici. Těžko ale říct, zda k Tisovi do pekla tato přímluva od moderních neonacistů dorazila.

Vrcholem dne byl dojemný akt soucitu, který měl v očích pochybovačů elitu slovenské ultrapravice poněkud zlidštit. Kotleba předal finanční dary několik rodinám a nezapomněl zmínit, že to jsou slušné slovenské rodiny a ne nějací cikáni nebo muslimové. Zároveň nezapomněl do toho celého propašovat odkaz na Adolfa Hitlera, kterého na rozdíl od Tisa nemůže velebit veřejně a musí se proto uchylovat k podobným pokoutným kulišárnám. Každá rodina od milosrdného Kotleby obdržela přesně 1488 euro, což je číslo důvěrně známé všem, kteří se orientují v neonacistické symbolice.

Čtrnáctka odkazuje k proslovu amerického neonacisty Davida Lanea, známého jako čtrnáct slov, v němž se hlásá: We must secure the existence of our people and a future for White Children - tedy musíme zajistit existenci našeho lidu a budoucnost pro bílé děti. Prohlášení je to úderné a kdyby nebylo jeho šíření trestné, vyjímalo by se i jako předvolební slogan Kotlebovy strany. Osmdesát osm je pak neonacistická šifra pro pozdrav Heil Hitler, jelikož písmeno H je osmé v abecedě. Pochopitelně, že podle Kotleby je opět částka dílem náhody, jako ostatně skoro vše, co se kolem jeho osoby odehrává, včetně nedopatření osudu, kterým se tato lidská zrůda dostala do poslaneckých lavic.

Kotleba by měl začít Hitlera uctívat veřejně, prosazovat zařazení Mein Kampfu do povinné četby na základních školách a na potkání hajlovat a neonacistickými idejemi se chlubit a ne se za ně stydět. Pak by s ním šlo nesouhlasit a opovrhovat jím, ale nedalo by se mu minimálně upřít to, že se poprvé v životě zachoval jako chlap a vyložil karty na stůl. Momentálně mu nelze přičíst k dobru na konto ani to a tak v roli disidenta demokracie, do které se sám pasoval, zůstává i nadále jen tragikomickou postavičkou, kterou musí naši východní sousedi trpět.

O dalších Slovácích, kteří by spolu s Marianem Kotlebou nemuseli raději vůbec existovat, si přečtěte TADY.

Komentáře