Emil Hácha by oslavil 145 let. 5 důvodů, proč si protektorátní prezident nezaslouží naši nenávist

12. července přesně před 145 lety se narodil Emil Hácha. Ten se stal jednou z nejrozporuplnějších postav českých dějin. Muž, který byl prezidentem v období Protektorátu Čechy a Morava, je mnohými nenáviděn za to, že přenechal naši vlast nacistům. Svět ale není černobílý a Hácha rozhodně nebyl padouchem, který si zaslouží jen opovržení. Co bychom o něm měli vědět, než se rozhodneme ho zatracovat?

1) Právník, soudce a překladatel

Jestli se něco nedá rodákovi z Trhových Svin Emilu Dominiku Josefu Háchovi upřít, pak je to fakt, že byl bezesporu jedním z nejvzdělanějších prezidentů, které naše země kdy měla. Hácha s výborným prospěchem vystudoval právnickou fakultu a stal se nejprve úředníkem Českého místodržitelsví v Praze a následně dvorním radou Správního soudního dvora ve Vídni. Poté, co byl založen samostatný československý Nejvyšší správní soud, na jehož ustavení se Hácha významnou měrou podílel, byl nejprve jeho řadovým členem a mezi lety 1925-1938 předsedou. Kromě uznávaného právníka se skvělou reputací byl Hácha i velkým znalcem anglosaského práva a věnoval se v této oblasti i překladatelské činnosti. Zároveň vyvíjel činnost literární a napsal několik odborných knih. Vedle právnické literatury psal Emil Hácha i poezii

2) Prezidentem jako respektovaný nestraník

Hácha nikdy neměl politické ambice. Když ale v roce 1938 abdikoval Edvard Beneš, bylo potřeba najít jeho nástupce. Prvorepublikové politické špičky prakticky jednomyslně vybrali tehdy šestašedesátiletého Háchu. Důvodů bylo několik. Pro politiky byl Hácha respektovanou autoritou, člověkem, který byl v zemi považován za jednoho z nejschopnějších právníků a zcela apolitického muže, u kterého nikdo nemohl namítat, že si ho prosadila ta či ona strana. Zároveň z řízení náročné agendy Nejvyššího správního soudu Hácha prokázal schopnost vést důležitou instituci a řídit zodpovědnou práci desítek lidí. Hácha původně nabídku přijmout nechtěl, nicméně nakonec kývl a prezidentem okleštěné druhé republiky se stal, jelikož mu tak velelo jeho vlastenecké cítění a stejně jako práci na soudě i funkci prezidenta vnímal jako službu vlasti.

3) Vzdor, o kterém se nemluví

Prakticky od počátku svého působění v křesle prezidenta byl Hácha vnímán jako slabošský stařec bez energie a chuti do života. To bylo způsobeno tím, že v době, kdy funkci přijal, zaznamenal v osobním životě hned dvě hluboké rány. Nejprve mu zemřela milovaná manželka, a následně se jeho dcera Milada za nehezkých okolností rozvedla, což bylo v té době vnímáno jako ostuda pro celou rodinu. Háchovi je vyčítáno, že to málo, co zbylo z Československa, odevzdal bez jakéhokoliv odporu do rukou nacistům. To ale není tak úplně pravda. Hácha byl v Berlíně vystaven extrémnímu nátlaku. Bylo mu nacistickými špičkami vyhrožováno, že v případě nepodrobení se bude Československo vymazáno z mapy. Hácha dlouho a intenzivně vzdoroval. Dokonce během jednání prodělal i infarkt. Odtržení Slovenska nedokázal Hácha ovlivnit, neboť slovenští klerofašisté vše dojednali s Němci za Háchovými zády.

4) Padouch, nebo hrdina?

Dodnes nepanuje shoda na tom, zda byl Hácha slabošským kolaborantem, který umožnil nacistům ovládnout Protektorát, nebo zda díky jeho působení bylo Česko ušetřeno mnohem horších zvěrstev, která by v případě aktivního odporu neváhali nacisté uskutečnit. Jako prezident toho reálně Hácha v Protektorátu moc nezmohl, jelikož jeho pravomoci byly osekány na nezbytné reprezentativní minimum. Rozhodně ovšem nebyl k Němcům servilní. Udržoval kontakt s exilem, odmítl přísahat věrnost Hitlerovi a protestoval proti zatýkání českých studentů. Po celou dobu se tento starý muž nacházel pod extrémním tlakem, což se významně podepsalo i na jeho zdraví. Právě postupující skleróza a senilita měly za následek, že v posledních měsících své funkce byl Hácha zcela zlomený a už bez odporu podléhal vlivu kolabornatů typu Emanuela Moravce. Podle znalců mnoho jeho výroků z tohoto období mu nelze mít za zlé, neboť jeho duševní stav vylučoval jeho způsobilost vykonávat úřad. Nicméně pro nacisty byl takřka nesvéprávný důchodce ideální a neměli důvod ho ze zdravotních důvodů donutit k abdikaci.

5) Smutný konec smutné postavy dějin

Z Háchy se ke konci druhé světové války stala smutná upozaděná figura. Díky svému zdravotnímu a duševnímu stavu dvaasedmdesátiletý prezident takřka nevěděl, co se kolem něj děje, a byl odklizen na prezidentský zámek v Lánech. Zde byl na příkaz komunisty Václava Noska 13. května 1945 Hácha zatčen a převezen do pankrácké věznice. Ve zdejší vězeňské nemocnici 27. června téhož roku umírá. O jeho zbídačné zdraví za mřížemi nikdo neprojevil žádnou starost a prezidenta nechali na Pankráci jen v relativním zapomnění zemřít. Pohřben byl na hřbitově na Viohradech. Takovýto konec si člověk, který v nelehkém životním období přijal klíčovou funkci ač věděl, že za to nikdy ohlas či uznání nesklidí, nezasloužil. Obraz Háchy jako zákeřného kolaboranta je z velké míry dílem komunistické propagandy. Dnešní historici se kloní spíše k tomu, že Hácha byl čestným člověkem zahnaným do kouta a natolik poznamenaným tlakem, že se nevyhnul selhání.

Zde si můžeme připomenout prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka.

Komentáře