Dva roky od střelby v Bataclanu: teroristické útoky v Paříži v Evropě otevřely éru strachu

13. listopadu 2015 se Evropě zastavilo kolektivně srdce, když se objevila zpráva o velkém teroristickém útoku v Paříži. Organizovaná skupina teroristů na několika místech francouzské metropole odpálila výbušniny a postřílela desítky lidí. Konečná bilance; 130 mrtvých, skoro čtyři stovky zraněných. Tragédie zásadního významu přivedla starý kontinent do doby neustávajících obav, protože mu ukázala typ teroru, který nezažil.

Rána, co se dala čekat

Byl to zrovna pátek třináctého. Většina lidí se chystala do hospody, do klubu nebo na rande, pak ale přišla zpráva z Paříže - na stadionu v Saint-Denis se během fotbalového zápasu odpálil sebevražedný atentátník. Ani ne o patnáct minut později začal někdo střílet do kavárny v jedné z ulic v centru metropole. A za další půlhodinku přerušili koncert metalové kapely ve známém klubu Bataclan tři ozbrojenci, kteří bezhlavě pálili do posluchačů.

Většina útočníků se po útoku sama zabila, jiné zastřelila policie o pár dní později. Vyšetřování téměř okamžitě objasnilo, že šlo o islamisty a jediného přeživšího, Salaha Abdeslama, policie dopadla po několika měsících. Tím by se to zdálo uzavřené, pařížský teror ale spustil něco, co Evropa, minimálně ta západní, vůbec neznala.

Když 11. září 2001 narazila unesená letadla do newyorských dvojčat, neurčitou tlupu lidí zvanou svět to zasáhlo, ale zároveň to vnímal jako "americkou záležitost". Když pak v lednu 2015 teroristé naběhli do redakce satirického magazínu Charlie Hebdo a zabili 12 novinářů, Evropané zpozorněli. Aby takhle blízko jejich prahu stál někdo, kdo je nenávidí už jen z podstaty toho, že existují a zároveň je odhodlaný sám zemřít, když jich pár vezme s sebou, to se nám už dlouho nestalo.

Peklo spustilo peklo

Po pařížských útocích se spustilo několik vln, primárně vlna dalších útoků v evropských velkoměstech. V březnu 2016 v Bruselu bojovník ISIS odpálil bombu a zavraždil 32 lidí. V červenci v Nice kamion najel do lidí na promenádě a bylo z toho 84 mrtvých. Ještě tentýž měsíc dva teroristé obsadili kostel v Normandii a staršímu knězi podřezali hrdlo. V Berlíně pak těsně před Vánoci dodávka na vánočních trzích zabila 12 lidí a bylo toho ještě mnohem, mnohem víc. Solidární vlajky napadených zemí se v profilovkách střídaly jak na běžícím pásu, političtí představitelé měli projevy soustrasti a soucítění nacvičené jako básničky. Evropa se probrala z primárního šoku, otupěla a lítost nahradila jinou emocí - strachem.

Krátce po útocích, i když se to zdálo jasné, bylo potřeba vyslovit, že cílem teroristů není ani tak zabít co nejvíc "západních psů", ale donutit je žít v neustálém děsu a tím je oslabit. Účelem těch komentářů bylo přimět lidi, aby si to uvědomili a nepodlehli tomu. I když jsme se snažili, někteří určitě, nepovedlo se.

Listopadové útoky v Paříži a vše, co pak v rychlém sledu následovalo, přivedly náš svět do doby strachu. Dnes slyšíme o teroristickém útoku na evropském území jednou za čas, navíc jen, pokud je dostatečně "velký" na to, aby o něm média informovala. Tam, kde je ISIS v otevřené válce, tedy na Blízkém východě, se ho posupně daří oslabovat. Skoro to vypadá, že už je klid, přesto v Polsku 12. listopadu pochodoval šedesátitisícový dav příznivců myšlenek krajní pravice, ani zdaleka to ale nebyla skupina holých hlav v bundách Thor Steinar. Byli mezi nimi tzv. normální lidé, ženy a muži, které byste na ulici přehlídli, rodiny s dětmi.

Strach se usadil vzadu našich hlav jako výstražná kontrolka, která bliká tlumeně, ale neustále. Neprožíváme ho intenzivně, stal se ale součástí našeho náhledu na svět. Kvůli němu mají pré populistické strany, kterým pro volební úspěch stačí vykřiknout "NE IMIGRANTŮM" a dál už je jedno, že v nich figurují nekompetentní burani. Kvůli němu jsem schopni zapudit bratra za to, že si koupí kebab. Kvůli němu se dělíme na uzavřené skupiny, které na sebe vrčí a řeší imaginární, paranoidní problémy místo těch, na kterých reálně záleží. Právě výročí událostí z Bataclanu je ideální čas na to zamyslet se, nikoliv nad tím, jestli je to špatně, ale jak z toho co nejrychleji ven.

A tady na odlehčenou 7 způsobů, jak rozeznat islámského teroristu od Roma.

Komentáře