Dva děsivé důkazy, že Evropa historicky končí

Nic proti muslimům, ale ustupujeme jim mnohem víc, než musíme. Západní demokracie má totiž systémovou chybu.
Obrázek uživatele Ivan Brezina
„Svět patří těm, co se neposerou.“

Pokud sledujete evropskou debatu o imigrantech a menšinách, asi vám neunikly dvě poměrně zásadní události:

1.

Britské vydavatelství Oxford University Press (OUP) letos začátkem ledna ve svých dětských knížkách zakázalo zmínky o prasatech, vepřovém a slanině. Obává se totiž, že by knížky jinak mohly zranit cítění muslimských a židovských čtenářů. „Mluvčí OUP zdůraznil, že celosvětově největší univerzitní vydavatelství prodává učebnice a další vzdělávací publikace do 150 zemí světa a musí respektovat kulturní odlišnosti a citlivost některých náboženství nebo etnik na určité věci,“ dočetli jsme se na www.rozhlas.cz.

Kdybychom žili v Británii, museli bychom zapomenout na pohádku o třech prasátkách, na komiks Prasátko Pepina, na dětský hraný film Prasátko Babe i na Nohavicovu píseň Tři čuníci.

2.

Ve stejné době se dozvídáme, že z britských školních jídelen v tichosti mizí vepřové maso. „Ředitelé škol tak chtějí předcházet situacím, kdy malé muslimské dítě nevědomky sní vepřové a rodiče pak budou žádat přísné potrestání personálu školy či odškodnění,“ napsalo Aktuálně.cz. Britské děti si tedy už k obědu nedají steak, řízek ani šunku.

Aktuálně.cz k tomu dodává: „O tom, co se může stát, když kuchařky v britské škole studentovi muslimského vyznání nedopatřením naservírují haram (nepovolené) jídlo, svědčí případ, k němuž došlo před rokem na birminghamské střední škole Moseley School. Tamní kuchyně halal pokrmy rovněž servírují všem bez výjimky, přestože se jedná o sekulární školu, kam docházejí ateisté i studenti jiného než muslimského vyznání. Pracovnice školní jídelny ale 12. prosince roku 2012 udělala blíže nespecifikovanou 'neúmyslnou chybu', která byla v rozporu se zásadami halal. Když její provinění vyšlo najevo, byla okamžitě propuštěna. Ředitel školy se navíc musel omluvit 'za urážku muslimské víry'“.

Britští nemuslimští rodiče se proti tomu bouří logickým argumentem: „Pokud muslimové nechtějí jíst pokrmy haram (tedy třeba právě vepřové), my nechceme jíst pokrmy halal (tedy třeba maso ze zvířat poražených podle muslimských rituálních předpisů).“

Jedna britská matka deníku Daily Mail řekla: „Halal porážka je druhem rituálního zabíjení a nemyslím si, že taková věc patří do školy. Je mi krajně nepříjemné konzumovat maso, které bylo získáno ve jménu jiného boha, než v jakého věřím. Moje dcera je navíc přesvědčena, že jsou zvířata ve jménu halal zabíjena neetickým způsobem.“

Na co dojede Evropa?

Že jsou to banality? Ne, ve skutečnosti jde o zásadní důkazy, že se s Evropou děje něco velmi podivného. Nemáme vůbec nic proti islámu, ale my jsme tu prostě doma. Prasečí pohádky, jitrnice i vepřový guláš tu má tradici – naši tradici. Proč bychom měli ustupovat cizím zvykům, které do Evropy nepatří? Jenže Evropa časem paradoxně dojede právě na to, v čem byla několik století tak silná: na toleranci, na demokracii a na hájení práv menšin.

Představte si, že byste v pákistánských, íránských nebo indonéských školách chtěli prosadit haram pokrmy s odůvodněním, že halal jídlo může urazit nemuslimskou menšinu. Představte si, že byste chtěli v Saúdské Arábii postavit katolický kostel. Obojí je to nemyslitelné právě proto, že se v těchto zemích práva menšin nestaví nad práva většiny. Což je zcela v pořádku: normy, hodnoty a zákony by přece měla vždy určovat většina. U nich jsou to muslimové.

V Evropě jsme to ale většinou my – křesťané a agnostici. Přesto ale zcela zbytečně a zbaběle ustupujeme menšině. Vyklízíme pozice, ačkoli haram pokrmy ve školních jídelnách nikdo povinně jíst nemusí. V jídelníčku by je jen stačilo jasně označit. To samé platí i pro pohádkové knížky – copak je někdo nucen k jejich čtení? Výběr knihy je přece právem každého rodiče. Komu vadí prasátka, ten ať svým dětem čte o kůzlátkách.

Dva krůčky na cestě sebezáhuby

Muslimům prostě uhýbáme mnohem víc, než musíme. Britský zákaz pohádek o prasatech a konec šunky a steaků ve školních jídelnách jsou první dva krůčky na cestě evropské kulturní sebezáhuby.

Pokud ale aspoň zběžně znáte knihy Oswalda Spenglera, Arnolda Toynbeeho, Theodora Adorna nebo Samuela Huntingtona, zas tak moc vás to nepřekvapuje. Evropská civilizace určitě není poslední civilizací na světě a nebude tu věčně. Časem ji nutně vystřídá něco jiného stejně, jako když kdysi zanikla Římská říše. Nejspíš to bude islám.

Těšit nás může jen to, že my už se přestavby pražských a brněnských kostelů na mešity nejspíš nedožijeme...

Obáváte se islámu v Evropě?

Anketa se načítá...

Ale TADY máte příklad toho, co bychom si měli z islámu vzít.


Komentáře