Říčky a zátoky s průhlednou vodou. Skalnaté břehy vyrůstající do mnohametrových výšek. Strmé bahnité svahy s hustým porostem kajeputů – stromů s kůrou připomínající zpuchřelý papír. Voda, země a vegetace tvoří spletitý labyrint se spoustou spojovacích cest i slepých ramen. Ideální kus země pro rejdiště krokodýlů. Celý je velký jako Izrael a najdete ho v severní Austrálii - Národní park Kakadu. Úplně nejlepší je vyrazit sem v ‚suché‘ sezoně, tedy někdy mezi květnem a zářím, kdy vůbec neprší a teplota se pohybuje kolem příjemných 25 stupňů.   Letecký pohled na Kakadu National Park (Foto: Profimedia.cz)   Na druhou stranu je tu trochu nuda a taky hodně lidí. Zato ‚mokrá‘ sezona, začínající kolem Vánoc, se vyznačuje mírným, ale neustávajícím deštěm, větrem a vlhkým pařákem. Z vody začínají vystrkovat své květy ohromná stáda leknínů a vytvářejí bílé, růžové a modré obrazce, které se spolu s naducanými bouřkovými mraky zrcadlí ve vodě. Právě v tomto období, konkrétně v únoru roku 1985, se sem na malé kánoi vypravila Val Plumwood, tehdy již poměrně známá ekofeministka (ekofeminismus byl jako termín poprvé použit v roce 1974 – tvrdí, že podobně jako v lidské společnosti existuje zhoubná nadvláda mužů, převládá i ve využívání přírody kořistnický mužský princip). „Při svém jednodenním výletu jsem plánovala najít skálu, kterou tamní Aboriginové před dávnými dobami otesali a pomalovali – bylo to jejich rituální místo. Vyprávěli mi o ní místní správci, kteří mě dokonce vybavili mapou s ručně zakreslenou trasou. Jenže ani po několika hodinách hledání se mi nedaří najít spojovací kanál, který mě má ke skále dovést. Je už k polednímu, tak vytahuji kánoi na břeh a hltám navlhlý sendvič. Pořád mám divný pocit, jako by mě někdo sledoval. Říkám si, že z rituální skály asi dneska nic nebude. Ale protože nejsem žádná poseroutka, rozhoduji se plout dál a zkusit, kam až se dostanu.“ Během hodiny déšť i vítr nepříjemně zesílí. Přístupné břehy se pozvolna mění ve strmé bahnité zdi zpevněné kluzkými kořeny. Rameno, po kterém pluje, najednou za zatáčkou končí písečnou hrází.   Inkriminovaná kanoe je dnes uložena v Národním muzeu Austrálie (Foto: National Museum of Australia, Canberra)   „Vytahuju kánoi a lezu na vrchol hráze. Z ní na druhé straně vidím hlavní kanál East Alligator River – octla jsem se úplně někde jinde, než kam jsem měla podle mapy doplout. A zase mám ten divný pocit, že se na mě někdo dívá. Uvědomuji si, že písečná hráz s pozvolna stoupajícím břehem je to nejnebezpečnější místo, které jsem si mohla vybrat – ideální loviště krokodýlů. Najednou něco zaslechnu a projíždí mnou záchvat paniky. Rychle se ohlédnu... a nic. Všude pusto, prázdno. Nasedám do kánoe a smířená s tím, že rituální skálu prostě nenajdu, se vracím zpátky. Hned za první zatáčkou vidím uprostřed proudu něco plavat. Vypadá to jako kláda. Když jsem před pár minutami plula směrem sem, nic takového tam nebylo!“   Ilustrační foto klády - krokodýla (Foto: Kakadu National Park)   Val nejprve zvědavě pádlovala směrem ke kládě... ale ta najednou otevřela oči. Krokodýl! Val se nelekla. Naopak. Nevypadalo to, že by byl nějak velký, a jí blesklo hlavou, že blízké setkání s krokodýlem bude aspoň nějaký zážitek z jinak marného dne. „Nechci jet přímo k němu, jen ho z pár metrů obeplout. Jenže i když pádluju ze všech sil směrem k břehu, naše cesty se nějakou divnou náhodou sbíhají do jednoho bodu. Pak ‚kláda‘ zmizí pod hladinou a asi vteřinu poté dostává kánoe strašlivou ránu. Laminát vibruje a já málem přepadávám do vody. V těsném sledu přichází další rána. A další... Pádluju jako zběsilá ke břehu, ale rány neustávají. Předek kánoe se boří do bahna, stoupám si a chci vyskočit na větev jednoho ze stromů vyrůstajících ze břehu. V tu chvíli se po mé levici vynořuje krokodýlí hlava. Krásné zlaté oči pokryté černými flíčky se dívají přímo do mých. ‚Jdi pryč!‘ řvu co nejvýhružnějším hlasem. Vzpomněla jsem si totiž, že podobným způsobem zaháněli britští lovci tygry v Indii. Ve zlatých očích se objevuje záblesk zvědavosti. Odrážím se k větvi a vtom koutkem oka rozmazaně vidím zubatou tlamu vystřelující z vody. Chytá mě přímo v rozkroku – cítím teplo a tupou bodavou bolest. Pak už se řítím do vířící mokré dusivé tmy.“   Krokodýlí "zlaté oči" (Foto: Kakadu National Park)   Krokodýlí metabolismus ani dýchací ústrojí nejsou uzpůsobeny k dlouhému pronásledování či boji s kořistí. Strategie lovu spočívá v náhlém výbuchu síly, který přemůže odpor oběti během pár okamžiků. Pak už jen stačí držet oslabený úlovek dostatečně dlouho pod vodou, dokud se neutopí. „Připadám si jako na centrifuze rotující v nějakém obřím bazénu plném vařící se tmy. Trvá to celou věčnost a já to vzdávám... a pak je najednou klid. Nohama nahmatávám dno, hlavou prorážím hladinu, zvracím vodu a nadechnu se. Nemůžu uvěřit, že jsem naživu. Chci se pohnout, ale nejde to – krokodýl mě pořád pevně svírá v rozkroku svými čelistmi. Začínám s lítostí oplakávat své znetvořené tělo, když tu krokodýl znovu zesílí svůj stisk a vtáhne mě zpátky do vířícího pekla. Celá situace se opakuje – chvíli mě valchuje pod vodou, pak stisk zeslábne a já se zase vynořuji. Nohy mám stále v jeho tlamě. Přesto se znovu chytám za větev, abych se vyšvihla nahoru: ‚Ať si mě klidně roztrhne vejpůl, než aby mě znovu stáhnul do vody!‘ Poprvé si uvědomuji, že krokodýl vydává vzteklé mručení. Držím se za větev, a i když se z ní pořád odlupuje papírová kůra, dokážu se vytáhnout nahoru... a stisk jeho čelistí povoluje. Pustil mě, jsem volná. Chytám se za další větev, abych se dostala výš na bahnitý sráz... Ale je to tady znova. Obluda vystřelující z vody, stisk čelistí a nekonečné valchování. Zase se po chvíli vynořuju nad hladinu, popadám dech a chytám se za tu samou větev. Stisk čelistí opět povoluje, ale mně je jasné, že po mně každou chvíli vystřelí znovu.   Kajeput střídavolistý (Melaleuca alternifolia) - strom, jehož kůza se loupe jako papír (Foto: Kakadu National Park)   Musím udělat něco jiného, nečekaného. Vrhám se přímo do bahnitého svahu. Chytám se osamělého drnu a snažím se vyškrábat nahoru. Drn pod mou vahou povoluje a já se sunu zpátky dolů – přímo do lačně otevřené krokodýlí tlamy. V poslední chvíli zoufale zabodávám prsty do bahna. To je ono! Přesně tohle řešení jsem potřebovala. Prsty pevně vězí v bahně a já nekloužu. Centimetr po centimetru se soukám nahoru. Krokodýl po mně z vody chňape, ale nedosáhne. Vylézám na vrchol strmého břehu, krokodýl hluboko pode mnou. Už na mě nemůže!“ Val ale brzy přešla legrace. Během čtyřkolového souboje s opancéřovaným plazem nevnímala zranění, která jí způsobil na choulostivých částech těla. Jak tak ležela na bahnitém břehu a přemýšlela, co dál, začaly krokodýlí kousance přicházet k sobě.   Takhle později Val ztvárnila okamžiky, kdy jí šlo o život (Ilustrace: Val Plumwood)   „Ani si nemusím sundavat šortky, i přes ně je vidět, že je to hodně zlé. Z levého stehna visí nejen cáry látky, ale taky žlutého tuku, červené svaloviny a bílých provázků – šlach. Dělám si z trika tlakový obvaz, abych nevykrvácela, ale chodit stejně nemůžu. Tak se plazím a propadám zoufalství. Záchranná četa vyrazí až druhý den ráno, ale úplně jinam – tam, kam jsem měla doplout podle mapy... A od nejbližší rangerské stanice jsem na míle daleko. Padá soumrak, ustává déšť i vítr a z dálky se ozývá tesklivé vytí psů dingo. Nalétávají na mě hejna komárů. Doufám, že co nejdříve usnu. Usínám. Zdá se mi, že ležím v podrostu a mezi stromy se míhají kužely světla...“ Val ale nespala, ty kužely světla patřily členům záchranné skupiny, která se vydala hledat ztracenou ekoložku ještě ten den večer. Cesta do nejbližší nemocnice trvala třináct hodin. Během nich se rangeři bavili o tom, že se na místo vrátí a útočného krokodýla zabijou. Val jim to rezolutně zakázala. „Byla jsem prostě jeho kořist, vlezla jsem mu do loviště. Bylo to jeho nezadatelné právo. Denně sníme miliardy živočichů, a to je v pořádku. Ale že bychom se někdy mohli stát sami něčí potravou, to nám v pořádku nepřipadá. Není to postavené na hlavu?“   Val Plumwood - vlevo na jedné z ranných fotek, vpravo poslední snímek z její farmy před smrtí (Foto: Val Plumwood Archive)   O 23 let později, 28. února 2008, byla Val nalezena mrtvá na své farmě poblíž australského hlavního města Canberry, kde chovala rozmanitá divoká zvířata. Podle všeho se jednalo o uštknutí hadem. Ironie osudu? Ne, ještě později, když byly známy výsledky pitvy, se totiž přišlo na to, že Val nepřežila "obyčejnou" mrtvici. Bylo jí tehdy necelých sedmdesát.   A TADY máte 7 důkazů, že zvířata dokážou být pěkné svině.