Dovolená je v háji, jedeme na Ukrajinu! Díl 3.

Každá cesta má svůj cíl. A když už se vypravíte do míst, jako je tohle, měli byste si těch cílů vytyčit raději hned několik. Jedním z našich prvních ukrajinských highlitů se staly oslavy Rosh Hashanah, židovského Nového roku, ve městě ležícím víc než 200 kilometrů jižně od Kyjeva, v Umani.

Obrázek uživatele Veronika Kratochvilova
Emoce a menstruace nejsou nemoce.

Slyšeli jste už o Podněperské vysočině? Čerkaské oblasti? Řece Umance, přítoku Jižního Buhu?

Ne?

Nevadí. Klidně to tak nechte. Pobyt v těchhle končinách rozhodně není tím, co budete vyprávět svým vnoučatům před usnutím a na co budete s láskou vzpomínat. Chcíplo tu totiž hned několik psů najednou a místní obyvatelé se tváří, jakoby se jich to netýkalo. Proč by taky mělo? Cesta sem vede mezi vyprahlými poli a na horizontu se nerýsuje nic, co by stálo za fotografii. Na optimismu tomuhle místu nepřidává ani fakt, že jsme cestou potkali desítky tanků a vojenských dodávek. Nachází se tu totiž základna, která odsud vysílá posily do válečné zóny.

Jednou z výraznějších zastávek na naší cestě do Umaně, kam nás táhly velkolepé oslavy Rosh Hashanah (Roš ha-šana), se stalo město zvané Vinnycja. O tom, jak depresivní zastávka to byla, se není třeba sáhodlouze rozepisovat. Památník padlých vojínů a věčný plamen jako dominanta náměstí, které kdysi nacisté srovnali se zemí a osvoboditelé SSSR znovu vystavěli, dokresluje hutný dějinný nános, který se dá oloupat jen stěží. Během válečných let klesl obyvatel ze 100 tisíc na 27 tisíc a zničeno bylo 1880 obytných budov. Deset kilometrů severně od města stával jeden z hlavních Hitlerových stanů – Werwolf. Momentálně se tu nachází základna ukrajinského vojenského letectva a žije tu kolem 350 000 lidí. Energie města je temná, depresivní a nepřebije ji ani množství muzeí, galerií, kostel, nebo snad moderní fontána v centru, která sem láká zvláštní sortu turistů.

Židovský Nový rok

Oslavy židovského Nového roku letos připadly na 20. – 22. září. My jsme do Umaně dorazili jednadvacátého a ihned se vydali do míst, kde se nachází hrob slavného chasidského rabína Nachmana z Braclavi.

Tušila jsem, že jako žena budu mezi ortodoxními Židy nejspíš vzbuzovat nepatřičnou pozornost. Ale zvědavost a touha zažít umaňskou Rosh Hashanah na vlastní kůži byla silnější než já. Měla jsem s sebou mužské garde, jsem novinářka, přicházím v míru, s pokrývkou hlavy a dlouhých černých šatech... Nemůže se nic stát.

Ale už když jsme minuli bránu vedoucí k synagoze, bylo nám jasné, že zvědavost není tím, co by nás mělo k návštěvě duchovních oslav motivovat. Po několika minutách a ne úplně nadšených pohledech jsme raději zařadili zpátečku. Možná že příště sem vyrazím v mužském přestrojení nebo se prostě budu muset smířit s tím, že některé věci mají zůstat obestřené tajemstvím. I těch několik minut prožitých v elektrizující a slavnostní atmosféře se pro mě stane zážitkem na celý život!

Pokračování příště – a všechny díly Veroničina deníku z této cesty naleznete pod tagem Jedeme na Ukrajinu.

Komentáře